… pokračování minulé části
Za své vojenské úspěchy. Včetně zajetí 4500 vojáků a 81 důstojníků, 22 děl, 3 minometů, 7 praporů a 3 standard je baron Trenck v únoru 1745 ve Vídni slavnostně přijat s vysokými poctami císařovnou Marií Terezií a povýšen na plukovníka. Již v květnu 1745 se úspěšně vrací do boje s pravidelným pěším plukem. Dobije pevnosti Kozel a Nové Město nad Metují a rozpráší pruskou kolonu u Jaroměřic nad Rokytnou. Zúčastní se také bitvy u Sooru 30. září 1745. Po této bitvě se podílí na drancování pruského polního tábora, odkud umožní pruskému vrchnímu veliteli a králi Fridrichu II. uprchnout, čímž aktivně zabrání vítězství rakouských vojsk.
Po uzavření füssenského míru mezi Rakouskem a Bavorskem v roce 1745 se proti Trenckovi, který si během svého života svou přímočarostí a vojenskými úspěchy, nadělal mnoho nepřátel a závistivých rivalů v armádě i mezi šlechtou, objevila obvinění. Mezi tato obvinění patřilo:
- Zpronevěra plukovních fondů
- Zvěrstva páchaná na vlastních mužích a důstojnících
- Podněcování ke krádeži církevních pokladů
a další trestné činy …
V roce 1746 je v knížecí komoře opatství Engelszell zatčen císařským rotmistrem Frohnem a lodí odvezen do Vídně. Rakouská vyšetřovací komise tato obvinění proti Trenckovi zpočátku odmítla. Když však v dubnu 1746, ve vídeňském divadle před císařským párem, urazil jednoho ze svých žalobců, je na příkaz předsedajícího generála uvězněn. V prosinci 1746 pak odsouzen k trestu smrti. Na přímluvu císaře Františka a prince Karla Alexandra Lotrinského císařovna nařizuje obnovu řízení. Soudní procesy trvají dva roky. Během řízení fyzicky napadá předsedajícího soudce. Původně je znovu odsouzen k smrti, ale císařovna Marie Terezie v roce 1748 zmírňuje trest na doživotí na zámku Špilberk v Brně.
Internován je 30. srpna 1748. V únoru následujícího roku se jeho zdravý zhoršuje a Trenck se začíná připravovat na smrt. Duchovní podporu získává od brněnských kapucínů. V září mu císařovna udělila povolení sepsat závěť a dokonce mu dala povolení zůstat ve městě. Umírá 4. října 1749. Údajně sebevraždou jedem Aqua Tofana. Pohřben je brněnské kapucínské kryptě.
Rozporuplná povaha Františka barona Trencka je patrná v jeho životě jako sukničkáře, dobrodruha a rváče na jedné straně a jako vzdělaného muže s hudebním talentem a znalostí sedmi jazyků, odvážného vojáka, který dokázal přizpůsobit taktiku boje aktuální situaci na bojišti a přítele anglické literatury na straně druhé.
*****
Už naprosto poslední položkou na dnešním seznamu není nic jednoduššího než doslova seběhnout z kopečka na hlavní vlakové nádraží. Nasednout na vlak a vrátit se do našeho dočasného domova.
Na křídlech vážky
9. část
Následující ráno stojíme. Tedy já a Vojtěch. Opět na hlavním vlakovém nádraží v Brně. Tentokrát však nejsme samy. Doprovází nás kupa našich věcí, jenž si vezeme se sebou. Čekáme na vlak soukromého českého přepravce, jež má vše dopravit do rakouského hlavního města Vídně. Nečekáme ale dlouho a vlak zastavuje u nástupiště. Lidé vystoupí a nastoupí. Nastoupíme i my. Vyhledáme naše sedala. Po několika minutách se vlak rozjíždí a nás čeká zhruba hodinová cesta.
Tak jak sedím a relaxuji. Mé osvobozené myšlenky volně plují prostorem a časem. Trochu to připomíná listování starými alby fotografií. Zastavují se u překrásného nazelenale zbarveného jezera uprostřed horských štítů. Ano vzpomínám si. Tyto obrazy pocházejí z jedné předchozí cesty do polské části Vysokých Tater. Ono jezero nese pojmenování Morskie oko.
Morskie oko
(česky: Mořské oko) druhé největší jezero v Tatrách, co do rozlohy a objemu vody. Nachází se v údolí Rybího potoka na úpatí Mięguszowických štítů v nadmořské výšce 1395 metrů.
Mořské oko je považováno za jeden z největších přírodních divů Polska. Nachází se na nejvyšším vrcholu Karpat a je požehnáno hojností ryb. O nichž se říká, že mají ostré ostny a modré kosti.
Podle jedné legendy pochází název "bezedného" jezera v údolí Rybího potoka od jeho podzemního spojení s mořem. Toto věděl už v polovině 18. století otec Benedykt Chmielowski, jenž ve svých "Nových Aténách", popisujíc polské hory napsal:
Na samém vrcholu hor je pramen, respektive jezero, zvané Oculus maris, kudy často plují námořní lodě. Což naznačuje, že je spojeno s mořem.
Někteří uvádějí podrobnější informace, že toto spojení je s Jadranem. Prokazuje to nález schránky s cennostmi z jezerních vod, jež se potopily na dno moře spolu s lodí. Příběh (ačkoli se přímo nezmiňuje o Mořském oku) je o rakouském námořním důstojníkovi pobývajícím v Novém Targu a horalovi, jenž přinesl na trh ve městě bednu. Vylovenou z jezera. V níž důstojník rozpoznal svůj majetek ztracený při potopení lodi.
*****
Tak jak se přibližujeme k Vídni se pomalu a neochotně vracejí mé myšlenky zpět. Když vystupujeme na hlavním nádraží z vlaku, je už vše na svém místě.
Prvním úkolem je odložit většinu v současné chvíli nepotřebných věcí. Takže, úschovné boxy. Pochodujeme s Vojtěchem po směrových šipkách skrz nádraží k úschovným boxům. Ty nalézáme po krátké době celkem snadno. Uložíme dovnitř většinu věcí.
A teď to hlavní. Jaké místo ve Vídni navštívit? Můj pohled vzhlíží k Vojtěchovi. To co vidím mne však neuklidní. Vojtěch jen bezradně krčí ramena.
Posadíme se tedy na prvním možném místě a začneme procházet možnosti. Po několika desítkách minut máme dva vítěze. Zámky Hofburg a Schönbrunn. Při pohledu na ubývající čas je jasné, že oba v žádném případě nestihneme. Po následujícím již krátkém dohadování to rozseknu já. Jako vítěze vybírám Schönbrunn.
Krásná fontána
Zámek Schönbrunn (německy: Schloss Schönbrunn) je hlavní letní sídlo habsburských panovníků. Nachází se v Hietzingu ve 13. vídeňském obvodu. Název Schönbrunn (česky: krásná fontána) má kořeny v artéské studni, ze které dvůr čerpal vodu.
Barokní palác s 1441 pokoji je jednou z nejvýznamnějších architektonických, kulturních a historických památek v zemi. Historie paláce a jeho rozlehlých zahrad sahá přes tři sta let a odráží měnící se vkus, zájmy a aspirace po sobě jdoucích habsburských panovníků. Jako výjimečný příklad "Gesamtkunstwerku" (celkového uměleckého díla) je zámek se zahradami v roce 1996 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
Khattermühle, nacházející se v záplavovém území řeky Vídně na svahu šedesát metrů vysokého kopce. Poprvé doložen v roce 1311 jako jeden z několika mlýnů v tomto kraji. V roce 1312 přešel spolu s okolním regionem do vlastnictví opatství Klosterneuburg. Po několika změnách majitelů jej v roce 1548 získává pozdější starosta Vídně Herman Bayr, jež vedle mlýna staví své panské sídlo. Tzv. Katter... nebo Gatterburg.
Dne 8. října 1569 získává císař Maxmilián II. rozsáhlí pozemek. Nechává jej ohradit a osadit na něm lovnou zvěř jako jeleny nebo divočáky. Nechává vybudovat rybníky. V oddělené oblasti chová exotické ptáky jako krůty a pávy. Pojmenování "bažantí zahrada", pro neveřejnou část pozemku, to dodnes připomíná. Mlýn je zbořen následujícího roku. I v dnes existující oboře nechává Maxmilián v roce 1570 postavit lovecký zámeček. Ve stejné době nechává Maxmilián, na druhé straně města, postavit palác Neugebäude, kde zřizuje zvěřinec.
V roce 1590 daruje arcivévoda Ferdinand II., vládce Vnitřního Rakouska a pozdější císař, lovecký zámek svému pokladníkovi Egidu Gattermeierovi. V roce 1612 císař Matyáš, syn Maxmiliána II., během lovu zde objevuje pramen, jež je později pojmenován Schöner Brunen (česky: Krásná fontána) a dává jméno zámku. Matyáš si ho oblíbí a lovecký zámek dává následně rozšířit.
Během druhého tureckého obléhání v roce 1683 je celý komplex. Zámek, hospodářské budovy a všechny přilehlé zahrady neopravitelně poškozen.
Teprve v roce 1687 si císař Leopold I. Nechává pro svého dědice Josefa I. Postavit novou prestižní budovu. Nedávno příchozí Johann Bernhard Fischer, později známí jako Fischer von Erlach, předložil v roce 1688 grandiózní návrh, jež by předčil i zámek Versailles. Je však finančně neproveditelný. Místo toho je architekt v roce 1693 pověřen návrhem mnohem menší stavby. Jenž je postavena v letech 1696 – 1701 na troskách původního paláce a z velké části dokončena. Obývána od roku 1700.
Fischer je v roce 1696 povýšen do šlechtického stavu.
Kvůli válkám o španělské dědictví Josef I. V projektu pokračuje až po Leopoldově smrti v roce 1705. Ani tehdy však není dokončen v původně plánované podobě.
Po Josefově smrti v roce 1711. Přechází zámek Schönbrunn v roce 1712 do vlastnictví jeho vdovy Vilemíny Amálie, jenž v paláci žije až do roku 1722. Nakonec jej spolu se zahradami v roce 1728 prodává císařskému dvoru za 450 tisíc guldenů.
Karel VI. Sám o Schönbrunn nemá velký zájem. V roce 1740 jej daruje své dceři Marii Terezii, která panství označuje za letní sídlo císařské rodiny. Tuto roli si udrží až do roku 1918.
V roce 1741 nechává vybudovat souvislou alej vedoucí ze zámku Schönbrunn k paláci Laxenburg.
V letech 1743 – 1749 prochází palác Schönbrunn významnou rekonstrukcí a rozšířením, jež provede stavitel Valmagini na základě plánů jejího dvorního architekta Nikolause von Pacassiho. Jenž pracuje na paláci Hofburg. Budova je zvýšena o jedno patro. Cihlové římsy a sloupy jsou nahrazeny kamennými. Při tom jsou ale ztraceny fresky od Johanna Michaela Rottmayra. Nechává také obnovit velkou část vnitřního vybavení, které je považováno za téměř jediný dochovaný příklad rakouského rokoka.
Kolem roku 1765 je dvoru představen Johann Ferdinand Hetzendorf von Hohenberg, představitel raného klasicismu. Marie Terezie se ale po smrti svého manžela zdržuje větších strukturálních změn. Takové práce si objednává až v roce 1772.
Nejvýraznějším Hohenbergovým dílem je Gloriete. Stavba je arkádovou chodbou na kopci nad palácem, jež vizuálně uzavírá palácové zahrady. Je zamýšlena jako památník spravedlivé války. Na místě, kde měla podle původního plánu Fischera von Erlach vyrůst hlavní budova a podle druhého návrhu i belveder.
V letech 1805 a 1809 pobývá Napoleon Bonaparte a jeho doprovod na zámku Schönbrunn, když Francouzi obsadí Vídeň. 15. prosince 1805 zde je podepsána Schönbrunnská smlouva mezi Pruskem a Francií. 14. října 1809 je zde podepsán ještě významnější Schönbrunnský mír mezi Francií a Rakouskem.
V roce 1830 se tady narodil František Josef I., jenž je později ve věku osmnácti let prohlášen císařem.
V roce 1832 zde ve věku dvacet jedna let umírá Napoleonův syn a jediný legitimní potomek Napoleon František Bonaparte. V Rakousku známý jako vévoda z Reichstadtu.
František Josef I. využívá palác jako letní sídlo a po mnoho let odtud dojíždí do Hofburgu. Kde pobývá pouze v zimních měsících. V posledních létech svého života žije a zastává úřad po celý rok na zámku Schönbrunn. Zde v roce 1916 umírá.
Jeho nástupce Karel I. stěhuje 15. března 1917 císařský a královský dvůr do Modrého dvora v parku paláce Laxenburg. Do Vídně se trvale vrací až v říjnu 1918.
Na zámku Schönbrunn 11. listopadu 1918 podepisuje prohlášení o zřeknutí se veškeré účasti na státních záležitostech. Odvolává svou císařskou a královskou vládu. Téhož večera opouští se svou rodinou státní palác.
*****
Tudíž následná otázka zní. Jak se tam dopravit? Jednoznačně vyhrává metro. Tedy na metro. Přebíháme opět celé nádraží až ke stanici metra. Máme štěstí … Kousek od vstupu nalézáme informace. Využívám své ne zrovna dokonalé němčiny. Ptám se na cestu? Pracovních na informacích velice ochotně vysvětluje cestu. Poté ještě zakupuji lístky a spokojeně odcházíme. Pokračujeme na stanici, kam po chvíli přijíždí vlak metra.
Po několika zastávkách vystupujeme z vlaku a opouštíme i stanici metra. Venku se rozhlížím, avšak zámek nikde?! No jasně … Je potřeba absolvovat ještě asi deseti minutovou pěší cestu. Poté co ujdeme zhruba polovinu na nás skrz stromy vykukuje náš cíl. Zámek Schönbrunn. Co ale potěší o poznání méně? Tisíce turistů, jež dostali stejný nápad. Procházíme vstupními prostory zámku. Všude se proplétaje bludištěm několika metrových front. Nakonec dáváme přednost přilehlým zahradám a čerstvému vzduchu.
Zahrady
Palác a jeho zahrady tvoří neoddělitelný celek. Ačkoli je uspořádání zahrad již načrtnuto v návrhu Fischera von Erlach. Architektonický návrh zahrad je připisován Jeanu Trehetovi, žákovi významného francouzského krajinářského architekta André Le Notre. S plánováním začíná v roce 1695 a v Schönbrunnu je nepřetržitě zaměstnán až do roku 1699. Šířka parteru je Trehetovou zásluhou a on si po jeho stranách nechává vysadit boskety. K Trehetově návrhu existují poznámky. Nikoli však žádné ilustrace.
Poté co si Marie Terezie v roce 1742 vybírá palác za své letní sídlo. Je parter kolem roku 1750 rozšířen do současné velikosti.
Na přestavbu areálu dohlíží především císař František I. Štěpán. V roce 1752 nechává zřídit zvěřinec. Následujícího roku, na speciálně zakoupeném pozemku sousedícím se stávajícím areálem na západě, pak holandskou botanickou zahradu. Tento úkol svěří nizozemskému zahradníkovi Adriánu van Steckhoverovi.
Teprve sedm let po smrti svého manžela zadala Marie Terezie důkladnou přestavbu kopce a zahrad. Projekt svěřila rakouskému klasicistnímu architektu Johanu Ferdinandovi von Hohenberg, jež jí představil její poradce Wenzel Anton hrabě Kounitz – Rietbergu.
Hohenbergův původní plán počítá s velkou nádrží na vrcholu kopce, jež by zásobovala několik fontán. Stavba začíná v roce 1773. Hvězdicová nádrž, jenž existuje ve střední ose parteru od roku 1700 je přemístěna do západního bosketu, kde slouží dodnes jako hvězdná nádrž. Teprve v letech 1776 – 1777 se konečně ukazuje, že Hohenbergův první návrh nemůže splnit požadavky fontán na vodu.
Hohenberg se místo toho dokončuje kašnu s obeliskem. Poté se soustředí na návrh Neptunovy kašny. Ta je uvedena do provozu v roce 1780.
Pokračování příště …
Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:
zámek Schönbrunn
en.wikipedia.org, de.wikipedia.org
Morskie oko
pl.wikipedia.org
zahrady Schönbrunn
de.wikipedia.org