Království západu slunce 

2. část

Cestování ti dává domov

na tisíci cizích místech,

a pak tě nechává cizincem

ve tvé vlastní zemi.

Abú Abdalach ibn Battuta

Plačte nade mnou,

kdokoli má lásku, pravdu a spravedlnost!

Na tuto cestu jsem se nevydal

pro zisk, čest ani bohatství.

To je jisté.

Neb tehdy by naděje

na všechny tyto věci

byla mrtvá.

Kryštof Kolumbus

Dopis panovníkům

Ramadán

Každý rok muslimové po celém světě očekávají srpek měsíce, jenž označuje oficiální první den Ramadánu. Devátého měsíce islámského kalendáře a nejposvátnější měsíc v islámské kultuře.

Ramadán je měsíc, ve kterém byl sepsán Korán jako vodítko pro lidstvo s jasnými důkazy správného vedení a standardem k rozlišování mezi dobrem a zlem. Kdo se tedy v tomto měsíci zdrží, ať se postí. Kdo je však nemocný nebo na cestě. Ať se postí stejný počet dní po Ramadánu. Alláh chce ulehčení, nikoli útrapy. Chce abyste mohli dokončit předepsané období a oslavovat Alláhovu velikost za to, že vás vedl. Snad budete i vděčni.

Súra Al – Baqara 2:185

Začátek Ramadánu se každý rok mění, protože lunární islámský kalendář sleduje fáze měsíce. Začíná den po novoluní. Což bývá ošidné. Měsíc je relativně slabý a lze ho vidět jen krátce. Pokud však není viditelný pouhým okem. Používají se k předpovědi, zda je na obloze, lunární výpočty.

Letošní Ramadán začíná 17. února se západem slunce a

končí po západu slunce 19. března (rok 2026) oslavami Eid al Firt

Pět pilířů islámu:

Tato pravidla jsou zásadní pro život muslimů

- Sawn: půst od úsvitu do soumraku během Ramadánu.

- Šaháda: víra, že není žádné božstvo kromě Alláha a proroka Mohameda jako jeho posla.

- Zakat: dávání na charitu

- Saláh: modlit se pětkrát denně.

- Hadždž: pokud je to možné, vykonat alespoň jednu pouť do Mekky.

*****

Sedíce v našem autobusu opouštíme město Casablanka. Po cca hodinové cestě se nalézáme v Rabatu. Ve městě s 650 tisíci obyvateli a hlavním městě Marockého království. První významná památka na které spočinou naše zraky je brána Bab el Had.

Bab El Had

Většina památek v Rabatu vypráví příběh, jenž začíná někdy v posledních dvou neb třech stoletích. Příběh této starobylé brány sahá mnohem dál.

Už samotný název je výmluvný. Bab el Had je možné přeložit jako "Nedělní brána", což je přímí odkaz na týdenní trh, jež toto místo definuje po staletí.

Abychom porozuměli, tak je potřeba vrátit se k počátkům města. Samotná brána je postavena almohadským kalifou Jákobem El Masúra ve druhé polovině 12. století, když opevňoval Rabat jako vojenskou pevnost.

Brána je součástí obranného opevnění, jež zahrnuje pět bran a četné obranné věže. Bab el Had se nachází na západním konci s výhledem na pobřeží atlantického oceánu.

Tak jak se Rabat vyvíjel z vojenské základny v obchodní centrum. Vyvíjel se i účel Bab el Hadu. Funkce brány se stává méně obranou a více komerční. Označuje vstupní bod pro zboží do medíny z okolní krajiny.

Tato proměna je patrná dodnes. Tam, kde kdysi pochodovali vojáci se dnes nachází místní obyvatelé. Nakupující co týden. Zvídaví turisté, kteří se snaží zjistit, kam vede jaká ulička.

Jen málo bran v Maroku si po tolik staletí zachovává takový význam. Už jen proto, že tato památka Almohadů si zaslouží víc, než rychlou fotografii u vchodu.

Podle UNESCO jsou almohadské hradby a brány klíčovými prvky pro zapsání Rabatu na seznam světového dědictví UNESCO. Stává se tak v roce 2012.

*****

Naneštěstí tato významná historická památka není na našem nabytém seznamu. Památku jen míjíme a tudíž si ji můžeme prohlédnout jen z jedoucího autobusu. Zastavujeme deset minut poté před mešitou Ahl Fas Mosque. Avšak ani ta není naším cílem. Pouze zde vystupujeme z autobusu. Přeci jen se ale najde trochu času, abychom si ji mohli prohlédnout alespoň z venku. Naším cílem je nedaleký královský palác, kam se přesuneme už jako celá skupina. Leč i zde se díváme jen z venku a z uctivé vzdálenosti.

Dar al-Makhzen

Z písečných dun a rušných medín se vynořuje nedostižná stavba. Královský palác Dar al- Makhzen v Rabatu. Je to kronika historie, vůdcovství a neustále se vyvíjející ságy národa.

Kolem roku 1150 nechává zakladatel almohadské říše Abd al-Múmin postavit na strategickém místě, u ústí řeky Bou Regreg opevněný tábor a citadelu (dnešní Kasbah des Oudayas). Slouží jako základna pro vojenské tažení do Andalusie na Pyrenejském poloostrově. Od slova ríbát (pevnost) pochází i název dnešního města.

Chalifa Abu Yusuf Yaqub al-Mansur, jež vládl v letech 1184 – 1199, chtěl na tomto místě vybudovat nové sídelní město s názvem Ribat al Fath (pevnost vítězství). Nechal postavit monumentální, kilometry dlouhé almohadské hradby a brány, jež dodnes obepínají historické centrum Rabatu i čtvrť Touarga, v níž se nachází dnešní královský palác.

Na začátku 17. století zažívá Rabat nový impuls díky masovému přílivu Morisků (muslimů vyhnaných ze Španělska).

Společně se sousedním městem Salé zakládají pirátskou republiku Bou Regreg, jenž bohatne z námořního korzárství. Po desítky let funguje v podstatě nezávisle na marockých sultánech.

Koncem 18. století (1785) upevňuje nad městem kontrolu sultán Mohammed ben Abdallách (Mohammed III.) z do současnosti vládnoucích Alawitů.

Rozhoduje se využít bezpečný prostor uvnitř původních a masivních almohadských hradeb z 12. století k výstavbě nového velkého palácového komplexu. Tím pokládá základy dnešního Dar al-Makhzen.

V 19. století prochází královský palác klíčovou transformací. Z původní skromné rezidence se stává rozsáhlí a silně opevněný komplex.

Ještě na přelomu století v letech1792 – 1822 nechává sultán Moulay Slimane ben Mohammed prodloužit městské hradby. Tak, aby obsáhly rozsáhlé zahrady Agdal a nový královský palác.

V roce 1864 zahajuje rozsáhlou modernizaci Muhammad ibn Abd al- Rahmán (sultán Muhammad IV.). Povolává evropské architekty Louise Paula a Felixe Josepha Petruzio. Ti vtisknou komplexu současný charakter kombinující tradiční maurské prvky s novými prostorovými nároky dvora.

Stavební styl představuje tradiční arabsko – andaluskou architekturu. Jenž se vyznačuje monumentálními bránami. Obvodovými zdmi v okrové barvě a lomenými podkovovitými oblouky. Nejvěhlasnějším představitelem je však zellige.

Zellige

České pojmenování je malý leštěný kámen.

Typ ornamentální mozaiky používaný v islámské architektuře. Jednotlivé prvky, nazývané tesserae, jsou ručně vyrobené kusy barevných a monochromatických hliněných dlaždic. Tyto kusy glazované terakoty se řežou jednotlivě a sestavují se na maltovém lůžku. Čímž vytvářejí polychromovaný geometrický vzor. Zdobí náboženské stavby, paláce a některá soukromá sídla.

Ačkoli zellige jako specifická řemeslná technika (ruční vysekávání drobných mozaikových dílků) vzniká v severní Africe. Prapůvod technologií, bez kterých by zellige nikdy nemohlo vzniknout, leží v Mezopotámii a Persii. Tato historická kontinuita se opírá o dva hlavní pilíře:

- vynález glazury

- vývoj islámské geometrie

První pokusy s polévanou keramikou se objevují v Mezopotámii již ve 4. až 3. století př. n. l.

Vrcholem této starověké technologie je slavná Ištařina brána (Babylon, kolem roku 575 př. n. l.). Postavená za krále Nabukadnezara II.

Cihly s modrou, tavenou kobaltovou glazurou a reliéfy zvířat jsou přímými i technologickými předky všech budoucích islámských obkladů.

S příchodem islámu (v 7. století) se centrum keramických inovací přesouvá do Persie (dnešní Írán), jenž starověké mezopotámské techniky zdokonaluje.

Peršané vyvinuli techniku Kashí (obklady pojmenované podle města Kášán, centra keramiky). Později začali experimentovat s řezáním glazovaných dlaždic do složitých geometrických tvarů, známých jako styl Girih.

Hrnčíři v Persii a Mezopotámii kolem 10. století zjistili, že pokrýt zakřivené plochy (např. Vnitřku kupolí mešit) velkými dlaždicemi je technicky nemožné. Začali proto velké glazované desky rozřezávat na menší geometrické elementy a skládat z nich ornamenty.

Tento technologický a estetický objev kočoval islámským světem na západ podél obchodních stezek a skrze expanzi chalífátů. V 10. až 12. století dokráčel do severní Afriky a maurského Španělska.

*****

Na počátku 20. století se Maroko ocitá ve stínu francouzské koloniální nadvlády.

Do roku 1912 je hlavním sídelním městem sultána město Fes. První francouzský generální rezident Hubert Lyautey se nicméně rozhoduje přesunout administrativní centrum protektorátu do města Rabat.

Město Rabat leží na pobřeží. Což napomáhá komunikaci s Francií. Pro francouzskou správu je bezpečnější. Snáze kontrolovatelný než vzpurné vnitrozemské město Fes.

Tím se palác Dar al-Makhzen v Rabatu stává trvalou oficiální rezidencí sultána.

Architektura koloniálního Rabatu je navržena tak, aby demonstrovala novou hierarchii. Nedaleko sultánovi rezidence Dar al-Makhzen vyrůstá sídlo francouzské Generálního zastupitelství.

Francouzská správa zcela záměrně zachovává palác jako sídlo sultána. Nejprve Moulaye Youssefa. Poté od roku 1927 Mohameda V. Navenek udržuje legitimitu tradiční marocké správy (tzv. Makhzenu). Ve skutečnosti ale klíčová rozhodnutí činí francouzská administrativa. Sultán v paláci pouze podepisuje dekretové zákony (dahiry).

Marocký duch však zůstává nezlomen …

V průběhu 30. a 40. let se palác přestává chovat jako podřízený nástroj protektorátu. Mladý vládce Mohamed V. ukrytý za zdmi paláce počíná tajně, ale i zcela veřejně spolupracovat s marockým hnutím za nezávislost (Istiqlal). Vše se blíží rozuzlení v roce 1944, kdy sultán předkládá Manifest o nezávislosti.

Pnutí mezi palácem a francouzskou správou dosahuje vrcholu v srpnu 1953. Francouzské úřady nechávají palác obklíčit. Sultána Mohammeda V. sesadí a pošlou do exilu. Nejprve na ostrov Korsika. Poté dále na ostrov Madagaskar.

Avšak v listopadu 1955 se Mohammed V. triumfálně vrací zpět do paláce v Rabatu. O několik měsíců, již v roce 1956, Maroko vyhlašuje úplnou nezávislost.

Palác se svými složitými vzory a rozlehlými nádvořími stojí jako symbol královské moci a maják trvalého ducha národa. Od starověkých sultánů až po moderní éru panovníků je Dar al-Makhzen tichým pozorovatelem zaznamenávajícím příliv a odliv marockých dějin.

Je to místo, kde se minulé úspěchy harmonicky prolínají s budoucími aspiracemi.

Je to místo, kde se šepot starověkých tradic mísí z hlasy obhajujícími pokrok a inovace.

Královský palác plní v současnosti úlohu oficiální rezidence marockého krále a hlavního nervového centra státní moci Marockého království.

Hlavní současné funkce:

- V paláci sídlí úřad předsedy vlády, Nejvyšší soud, ministerstvo pro náboženské záležitosti a také kancelář královského dvora. Vznikají zde klíčová politická rozhodnutí. Král odsud řídí státní záležitosti.

- Palác slouží k přijímání zahraničních hlav států, velvyslanců a diplomatických návštěv. Konají se zde ty nejvýznamnější státní akty a slavnosti.

- V areálu se nachází královská mešita Ahl Fas, kde král pravidelně vede nebo se účastní pátečních modliteb a významných náboženských svátků.

- Palác je základnou pro elitní královskou gardu. Jejíž příslušníci, v tradičních slavnostních uniformách, střeží celý areál.

Příběh má pokračování …

Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:

Ramadán

nationalgeographic.com, en.wikipedia.org

Bab El Had

story-rabat.com, AI Google

Dar al-Makhzen

story-rabat.com, AI Google

Zellige

fr.wikipedia.org, AI Google