Na křídlech vážky 

7. část

Opravdová cesta nikdy nekončí,

cíl je vždy za další řekou,

balvanem či horou.

Vždy existuje ještě jedna cesta,

po které lze pokračovat,

jedna další fata morgána,

kterou lze prozkoumat.

Rosita Forbes

Syn hromu

Pochází z Betsaidy u Genezaretského jezera v Palestině. Jeho rodiči jsou rybář Zebedeus a Marie Salome, jež je dcerou Marie Kleofášovy a sestrou dvou pozdějších apoštolů Judy Tadeáše a Jakuba Alfeova (zvaného Mladší). Jméno Jakub je v obou rodinách dáno po Jákobovi, praotci Izraele. Jde o překlad pořečtěného tvaru Jákobova jména. Jakub Zebedeův je také nazýván Starší.

Ježíš Jakuba povolává hned po Petrovi a jeho bratru Ondřejovi. Povolává také jeho mladšího bratra Jana, když na lodi společně se svým otcem spravují sítě. Jsou totiž rybáři a ve svém řemesle zřejmě i podnikatelé. Neboť mají najaté pomocníky. Své plány do budoucna odloží, jakmile je Ježíš povolá. Podle evangelia oba velkodušně opustí svého otce i loď a jdou za ním. Předpokládá se, že k odchodu dochází po zázračném rybolovu. Jakub je v úryvcích Písma často uváděn za Petrem hned na druhém místě. Tím je zdůrazněna jeho důležitost. Petr, Jakub St. a Jan jsou Ježíšem přednostně přibíráni k důvěrným a důležitým událostem. Ježíš je vezme s sebou k zemřelé dceři Jairově, jenž vskřísí jen podáním ruky se slovy: Děvče, pravím ti vstaň. Dále stejnou trojici apoštolů vezme Ježíš na horu Tábor, kde se před nimi promění. Událost si připomínáme 6. srpna jako svátek "Proměnění Páně". Jakubova víra je těmito událostmi velmi utvrzována a připravována i na to, aby mohla snést pohled na smrtelný zápas Ježíše zbroceného krvavým potem v Getsemanské zahradě. A pak později přijmout, z lásky ke Kristu, mučednickou smrt jako první z apoštolů.

Apoštolové jsou obyčejní lidé. Bez výjimečných sklonů k dokonalosti. Do svého apoštolského povolání musí po Kristově boku teprve dozrát za pomoci poznání a přijetí boží vůle. Jakub St. a Jan jsou například pro svou vášnivější, unáhleně horlivou povahu nazváni "Boanerges" (synové hromu). Tuto povahu dosvědčuje nápad svolat oheň z nebe na samařskou vesnici, v níž jsou odmítnuti, neb směřují do Jeruzaléma. Jsou přesvědčeni, že za odmítnutí by měl hned následovat trest. Ježíš je však proti násilí. Tak místo souhlasu se Jakubovi dostává výchovného pokárání.

Podle jedné pozdější tradice, sahající nejméně k učenci a biskupovi Isidorovi ze Seville, Jakub hlásá evangelium ve Španělsku, jenž je důležitým regionem římské říše. Legenda se zmiňuje také o tom, že na jaspisovém sloupu v Zaragoze má zjevení Panny Marie. Různá vyobrazení ho představují jako putujícího apoštola s holí. O jeho legendárních cestách však není spolehlivých pramenů.

Naopak naprosto spolehlivé je, že je v Jeruzalémě uvězněn a popraven mečem v letech 43. – 44. z nařízení palestinského vládce Heroda Agripy, vnuka neblaze proslulého Heroda Velikého. Jakubovu popravu připomínají Skutky apoštolů 12, 2 a hodnověrná zpráva o ni je potvrzena od dějepisce Eusebia z Kaisareie ve spisech Klementa Alexandrijského.

V souvislosti s jeho popravou je také zmiňován farizeus Josiáš, který při Jakubově zatýkání za pomoci uplacené lůzy mu prý hodil kolem krku provaz. Na Jakubově statečné cestě k popravě, jež jde toužebně vstříc Pánu, se Josiáš obrátí pod vlivem zázraku, k němuž dochází při apoštolových slovech. Cestou u jednoho domu Jakub ve jménu Ježíše Krista uzdraví sedícího muže, který pro onemocnění dnou nemůže chodit. Na popravišti prosí Josiáš za odpuštění a vyznává víru v Krista. Dostává od Jakuba políbení pokoje a poté pozemskou pouť obou ukončuje katův meč.

První umučený apoštol je zprvu pohřben v Jeruzalémě. Odtud jsou jeho ostatky přeneseny do palestinského kláštera Raithu. Poté jsou odsunuty třemi mnichy do Španělska. Ti se k tomu uchylují v době, kdy strážci kláštera ustanovení z potomků otroků konvertují k mohamedánské víře.

Nejprve je za místo zvolena Zaragoza. Ta je však v roce 714 dobyta Maury. Na ochranu před Maury jsou ostatky uloženy k Irii Flavii v Galicii, kde na čas upadají v zapomnění. Teprve za krále Alfonse Cudného (791 – 842) jsou v tamní mramorové hrobce roku 813 objeveny biskupem Teodomirem z Irie. Když král Alfons nad hrobem vystavěl, ke cti svatého Jakuba, v roce 816 chrám. Přeložil k němu své sídlo biskup. Zároveň zde počalo vyrůstat město Santiago de Compostela.

O Jakubův hrob zprvu pečují benediktini. Po nájezdu Maurů v roce 997 je původní chrám zničen. Král Alfons III. Asturský (či Veliký) dá nad hrobem apoštola v letech 1075 – 1150 vystavět trojlodní katedrálu s půdorysem latinského kříže. Mezi její architektonicky nejcennější části patří portál zlatníků a portál slávy. Tvořící hlavní průčelí katedrály.

Ostatky svatého Jakuba jsou uložené do stříbrné rakve v chrámové kryptě.

Jakubův svátek stanovuje papež Kalixt II. na 25. července s tím, že pokud připadne na neděli. Zahajuje v Santiagu de Compostela rok svatého Jakuba.

Papež Alexander III. Uděluje Santiagu de Compostela titul Svaté město (po boku Říma a Jeruzaléma) i odpustková privilegia.

Místo hrobu svatého Jakuba je stále velkým místem a cílem četných poutí nejen z Evropy, ale z celého světa …

*****

Po vyčerpávající cestě historií a alespoň základní prohlídce kláštera opouštíme Mendlovo náměstí. Přes Úvoz odbočujeme do Pekařské ulice. Tuto ulici celou procházíme až na křižovatku s ulicí Husovou. Zde odbočujeme doleva. Ulicí pokračujeme na následující křižovatku. Zde zatočíme doprava a ulice Solniční nás přivede na Moravské náměstí. Tady se však nezdržíme. Pokračujeme dále ulicí Rašínovou na Jakubské náměstí. Zde my chce Vojtěch ukázat kostel.

Člověk si posteskne:

Po dvou klášterech kostel …

Kterých jsem viděl už desítky …?!

Chvíli si ho prohlížím. Ale budova je to impozantní …

Když už mám nakročeno, že budu pokračovat.

Jakoby se odněkud ozval hlas, jež našeptává:

Počkej cestovateli. Zadrž poutníče. Přijď blíž …

Zůstanu vyset uprostřed pohybu. Táži se Vojtěcha:

Co je to za kostel?

Vojtěch s naprostým klidem odpovídá:

Kostel svatého Jakuba.

V tu samou chvíli, ještě než vůbec dozní odpověď se mi v hlavě rozsvítí vykřičník …

Jako když se sepne obvod. Dělám čelem vzad a neomylně mířím k prohlídce kostela.

Kostel svatého Jakuba Staršího

Je pozdně gotický trojlodní halový kostel nacházející se na Jakubském náměstí v historickém centru města Brno. Jeho historie sahá do počátku 13. století. Jedná se o významně dochovanou památku městské církevní architektury na českém území. V roce 1995 je prohlášen národní kulturní památkou. Je zde pochován obránce města proti švédskému obléhání maršál Louis Raduit de Souches. Je farním kostelem farnosti Brno – svatý Jakub.

První zmínky o kostele pocházejí z roku 1228 z listin českého krále Přemysla Otakara I., kterými 7. listopadu potvrzuje farnosti všechna práva. Poté 6. prosince potvrzuje patronát cisterciačkám z oslavanského kláštera v čele s abatyší Heilwidou (moravská markraběnka a manželka Vladislava Jindřicha). Olomoucký biskup Robert (zvaný Angličan), někdy mezi lety 1228 – 1231, vysvětil kostel, potvrdil (listinou z roku 1231) farní práva a stanovil i farní hranice. Dokument uvádí, že kostel je založen markrabětem moravským Vladislavem Jindřichem.

První románská stavba tedy začíná vznikat někdy v letech 1201 – 1222 mezi nástupem biskupa Roberta do úřadu a smrtí markraběte Jindřicha. Podoba stavby pravděpodobně typově nevybočuje z tehdejší moravské románské architektury. Tedy bazilikální trojlodí, dvojicí západních věží a chórem. V této době slouží výhradně pro potřeby německých, flanderských a valonských kolonistů. Pro česky mluvící farníky je určen kostel svatého Petra. Okolo kostela vzniká také brzy hřbitov, jenž počínaje rokem 1293 je k dispozici i ostatním neněmeckým farníkům.

Pozdně gotická novostavba farního kostela je podle nejnovějších poznatků datována výstavbou kněžiště před polovinou 15. století. Z roku 1446 totiž pochází smlouva, kde je uvedena částka dvou kop grošů stavební dotace, jež musí farář ročně odevzdat oslavanskému klášteru. Od roku 1456 jsou pak vedeny částky na stavbu kostela v odkazech brněnských měšťanů.

Starší názory kladou, podle slohového rozboru, stavbu presbytáře již do doby před nástupem husitství. Tedy na konec 14. století. Podle českého historika umění Jana Sedláka pro to svědčí například osové umístění opěrného pilíře, jenž připomíná postup stavitele a kameníka Petra Parléře u jižní předsíně katedrály svatého Víta v Praze nebo v presbytáři kostela svatého Bartoloměje v Kolíně nad Labem. Také profil meziokenních žebrových prutů a jejich ostruhovité zakončení proťaté podokenní římsou, tvar okenních kružeb nebo chrliče v završení opěrných pilířů připomínají charakteristické parléřovské motivy.

Historik architektury Petr Kroupa dospěl k závěru, že presbytář je dostavěn před rokem 1473, dle odkazu Kateřiny Zeilerové, podle kterého má být co nejlépe vyzdoben nový chór. Architektonické detaily odkazují k vídeňské svatoštěpánské huti, avšak koncepce pochází z Podunají. Síťová klenba vytvořená ze tří kombinovaných v závěru s cípy hvězdy patří do okruhu švábských síťových kleneb. Za autora jakubského chóru považuje historik Kroupa mistra Hanse Kurtze, jenž je doložen na řezenském sjezdu kameníků v roce 1495 jako "meister zu Prunn" (mistr z Brna). Od roku 1495 se také setkáváme se stavební hutí u svatého Jakuba, jež stojí na severní straně chóru.

Na severní straně lodi se dochovala bývalá předsíň označená uvnitř v nadpraží kamenickou značkou Antona Pilgrama a textem :1502 byla započata tato strana. Brněnský rodák Pilgram zde působil v letech 1500 – 1515. Poté odešel pracovat na stavbu svatého Štěpána do Vídně. Jeho autorství je doloženo nejen u severní předsíně. Jejíž dva vchody jsou dnes zazděné. Avšak i u točitého arkýřovitého schodiště u sakristie z roku 1510. Jež je však zbořeno v roce 1874.

Rozestavěný kostel postihne 27. dubna 1515 požár, jež zapříčiní pád střechy. Ten následně zničí všechny oltáře a zvony ve věžích pravděpodobně stále zachovalé části vrcholně gotického kostela.

Dle vyznačeného data 1526 je dokončeno kamenné schodiště na kazatelnu s plaménkovými kružbami. Na dříku je vytesána kamenická značka Merta Hübla, jež se nachází i na křtitelnici. Hübl zřejmě vedl dostavbu kostela ve dvacátých a třicátých letech.

Výdaje na stavbu kostela nakonec vyústí roku 1532 v převedení patronátu z oslavanského kláštera na krále Ferdinanda I. a ten jej následně předává městu. V roce 1581 je Johannem Starpedelem a dalšími zedníky, jako Mathiasem Schramem a Wolfgangem Nagelem provedeno kamenné dvojité vřetenové schodiště u hlavní věže s přístupem na kůr. V témže roce je dokončena i hudební kruchta. Z odkazu, ze kterého je vybudováno schodiště do věže, je ještě pořízen roku 1587 nový hlavní oltář.

Věž jejíž stavba započala zřejmě již na konci 15. století. Je v roce 1592 stavitelem Antoniem Gabrim zvýšena o část s hodinami. Na vrcholu je uzavřena renesanční helmicí podle modelu Šimona Taucha.

Po osmnácti letech je báň snesena, opravena a poté znovu usazena. Výška věže tak dosahuje 92 metrů, jenž ji zůstaly dodnes.

Během třicetileté války není kostel nijak výrazně poškozen a nevzniká tedy důvod ho přestavovat. Je pouze Švédy prostřílena měděná střecha lodi a věže. Do současnosti tak zůstává zachována pozdně gotická podoba.

Barokní období je spjato převážně s výměnou zastaralého mobiliáře v interiéru a jen s malými stavebními úpravami. V roce 1666 je na hlavní oltář pořízen obraz Jana Herdta. Roku následujícího je celý oltář renovován. Řečniště kazatelny je opatřeno roku 1684 reliéfy a také dostává stupňovitou stříšku se sochami svatých a kovové zábradlí.

Na přelomu 17. a 18. století musí být kvůli špatnému stavu vyměněna celá střecha včetně krovu. Oprav se ujal tesař Anton Ebenberger a mědikovec Sebastián Riedl. Práci dokončují v roce 1724 respektive 1725. Stejnou péči vyžaduje i věž, jež musí být snesena na úroveň zvonice. Poté znovu vyzděna do původní výšky a podoby. 12. června 1729 uhodí do nové věže blesk. Požár je ale brzy uhašen. V září stejného roku je na věž nasazena makovice. Do ni jsou uloženy pamětní dokumenty. Na báni je vyznačen letopočet 1730, jenž můžeme vidět dodnes.

Zásadní barokizace vnitřních prostor je uskutečněna v letech 1750 – 1769. Zásluhou olomouckého kanovníka Jana Václava z Freynfelsu. Během úprav jsou dřevěné oltáře nahrazeny mramorovými. Zhotovenými kroměřížskými kameníky Mathiasem Ranklem a Janem Felixem Ležatkou. Uprostřed chóru je zbudován, dnes nezachovaný oboustranný hlavní oltář. Obložený černým mramorem doplněný obrazem Františka A. Pálka na jedné straně a obrazem Josefa Sterna na druhé straně.

Sochařskou výzdobu jeho tabernáklu dodal sochař Jan Adam Nesmann. Vysvěcen je 16. března 1755. Boční oltáře jsou osazeny obrazy rakouského barokního malíře Josefa Sterna, moravského barokního malíře Františka V. Korompaye a dalších. V letech 1765 – 1770 zlacenými sochami světců a andělů od Ondřeje Schweigla.

V roce 1771 vysvětil olomoucký biskup Maxmilián Hamilton čtrnáct nových oltářů.

Na podlahu je pořízena černobílá dlažba ze čtvercových kamenů.

Na konci 19. století rozhoduje městská rada, že starý kostel bude reprezentativně opraven a okrášlen. Podle dobového puristického názoru totiž mladší prvky narušovali gotickou krásu kostela. Roku 1870 je pro tento účel založen Stavební spolek brněnského kostela svatého Jakuba. Úprav, jenž probíhají v letech 1871 – 1879. Podle projektu vídeňského architekta Heinricha Ferstela ujal brněnský stavitel Josef Arnold.

Jsou odstraněny vnější přístavby. Zbourána jižní gotická předsíň i ostatní kaple. Včetně té maršála Raduita de Souches. Jehož náhrobek je poté umístěn za hlavní oltář a maršálovi ostatky přemístěny do hrobky na jižní straně Presbytáře. Stará sakristie s Pilgramovým schodištěm je znovu obnovena. Vyšší o patro a delší o jednu třetinu. Severní Pilgramova předsíň je zazděna a přetvořena na kapli. Dále je vyměněno nebo doplněno mnoho poškozených kamenických prvků na fasádě. Honí části venkovních opěráků s chrliči jsou odstraněny. Znovu vystavěny a obsazeny novými pískovcovými chrliči. Pod střechou je vytvořena korunní římsa s ukrytou rýnou. Měděné opláštění střechy je nahrazeno novým. Na jižní i severní straně fasády jsou proražena zazděná gotická okna. Do proražených oken i do všech ostatních jsou pořízeny nové okenní kružby. Přidány ocelové pruty a barevné vytráže z vídeňské dílny bratří Kargelů a dvorního sklomalíře Carla Geylinga.

Příběh má pokračování …

Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:

Syn hromu

catholica.cz

kostel svatého Jakuba

cs.wikipedia.org