Dvě tváře vládkyně zimy
Počátek
Již od doby, kdy se naplno věnuji psaní příběhů na svou stránku řeším dilema. Mám mnoho zážitků. Znám mnoho míst, jenž bych vám chtěl představit. Má to ovšem pověstný háček. Není možné z těchto zážitků vytvořit souvislí příběh. Proto jsem, po mnoha a mnoha úvahách došel k závěru, že se o nic podobného ani pokoušet nebudu. Tedy onen zážitek neb zkušenost představím tak, jak jsem ho prožil. Taktéž budu postupovat i u míst, jež mne zaujali. Vše naleznete v oddíle "Projekty" pod bílím tlačítkem.
Dvě tváře vládkyně zimy
Je začátek prosince. Martin na bílém koni se někde nepochybně zdržel. Teplota a počasí vesměs připomínají spíše podzim.
Avšak to se má změnit …
V čase, kdy i kohouti mají hluboký spánek jsem já vstával. Zamýšlel jsem nastoupit do ranního vlaku, kterým jsem hodlal vykonat první část cesty do mých oblíbených lázní. Lázní, jenž se nalézají na jižním Slovensku ve městě Velký Meder.
Kohouti sice ještě tvrdě spali, však kdo rozhodně nezahálel byl Martin. Když konečně na začátku prosince dorazil do České republiky na svém bílém koni roztrhla se mu jeho sněhová peřina. Již druhý den sněží a sněhu povážlivě přibývá.
Zkus si tipnout Vážený čtenáři, jak dopadl můj odjezd?
Přijdu na nádraží, připomínajíce spíš sněhuláka, a čekám na příjezd vlaku. Vlak, k mému údivu, přijíždí téměř přesně.
Avšak …
Nastoupím do vlaku. Usadím se ve vytopeném kupé. Když už si pohodlně hovím a připravuju se na odjezd. Ozve se vlakový rozhlas. Sděluje:
Tento vlak dále nejede a vrací se do výchozí stanice. Cestující vyčkají dalších instrukcí.
A je to tady …
Tak se zase obleču, vezmu zavazadla a vystoupím vlaku. Mé kroky míří do čekárny. Zde se snažím přečkat. Hypnotizuju informační tabuli s odjezdy. Můj optimizmus pomalu a jistě odplouvá do ztracena s tím, jak pomalu a jistě se zvyšuje číslovka zpoždění odjezdu.
Asi po hodině je rozhodnuto …
Vlak, kterým jsem měl odjíždět do Brna se nadobro vrací do své výchozí stanice. Já však zůstávám, jen se svou velkou nejistotou, v nádražní čekárně.
Odjedu nebo neodjedu …
Toť otázka ...
Po nějaké dvě a půl hodině čekání, když začínám přecházet po čekárně, jako tygr v kleci, pracovnice na pokladně zbystří.
Pracovnice pokladny, jenž na začátku byla spíše rozpačitá a mnoho toho nevěděla. Teď nahlédne do počítače a vesele mi hlásí, že vlak je již na cestě.
Nebudu vás déle napínat.
Po třech a něco hodinách přišlo rozřešení …
Představ si Vážený čtenáři. Vlak skutečně přijel …
Tedy sedím ve vlaku a jedu do Brna.
Skutečně … ?
Dojedu "jen" na pomyslnou otáčku do Jihlavy na hlavní nádraží. Zde trávím "asi hoďku" dalším čekáním s tím, že nedaleko za Jihlavou je překážka na trati (mimořádnost na trati). Avšak imaginární ledy se přeci jen pohnou po příjezdu vlaku od Brna. Ještě přepřahnout lokomotivu a můžeme pokračovat. Cesta z Jihlavy do Brna probíhá až nezvykle dobře a téměř bez zpoždění.
Však … Zádrhel se objevuje záhy. Sotva vystoupím z vlaku už stihnu jen pozorovat poslední vagon a koncová světla vlaku, s nímž jsem měl pokračovat do Bratislavy. Noo super …
Zatr sapr … Při tom všem sněhu a čekání jsem úplně zapomněl na Vojtěcha. Vojtěch mne má opět doprovázet.
Vojtěch jako vždy cestoval z Prahy. I když jel po hlavní trati. I když tuto trať využívají mezinárodní rychlíky. Dopadnul úplně stejně. Jeho vlak zůstal stát kde si v polích a i s ostatními cestujícími byl vyhnán do malé čekárny. S tím, že následující cesta do Tišnova se uskuteční náhradními autobusy. Takže byl nucen přesednout na autobus … Poté z Tišnova se vrátil opět do vlaku až do Brna.
Přijel sotva deset nebo dvacet minut přede mnou … A jen tak tak mne zastihl ještě u vlaku. A jelikož nám vlak do Bratislavy ujel. A jelikož další vlak jel za dvě hodiny. Nezbylo nám než trpět dvě hodiny v čekárně na hlavním nádraží v Brně.
Po dvou hodinách čekání a dvaceti pěti minutách zpoždění přijíždí vlak od Prahy, se kterým budeme pokračovat dále do Bratislavy. K mému překvapení se jedná o vlak slovenských drah, i když tažený českou lokomotivou.
Tak si tak pomyslím:
Z Brna jsem slovenským vlakem ještě necestoval.
Nastoupíme a jedeme do Bratislavy. Kromě jednoho krátkého čekání na trati cesta probíhá bez překážek.
Vystoupíme v Bratislavě na hlavním nádraží. Jdeme na informace potvrdit si další spojení. A …
A představ si Vážený čtenáři. Dozvíme se, že je výluka …?!
Takže pracovník na informacích na nás spustí:
To musíte z hlavního nádraží autobusem č. 61 nebo 71 na zastávku Trnavské mýto a pak tramvají č. 4 na Nové město.
Po zkušenostech z Čech se sněhem a celodenním cestováním mé nadšení dostoupilo vrcholu …
Avšak nebylo na výběr …
Jakže to tedy bylo?
Takže autobusem na Trnavské mýto a pak Tramvají.
Zkus si vážený čtenáři tipnout, jak to pokračovalo dál?
Po příjezdu na nádraží Nové město zjišťujeme, že dále jede náhradní autobus do zastávky Podunajské Biskupice.
Čím dál lepší …
No co nadělám …
Za několik minut přijíždí náhradní autobus. Vycházím před budovu s Vojtěchem za zády. Přejdu silnici a rozhlídnu se.
Kde je Vojtěch?
Vojtěch nikde …
Jsou zde dva autobusy?
Spíš doufám než přemýšlím, že nastoupil do druhého autobusu?
Nastoupím tedy i já. Jedu náhradním autobusem do zastávky Podunajské Biskupice. Vystoupím z autobusu před nádražím a jdu k vlaku.
A koho nezastihnu?
On to Vojtěch …
Nahlíží do vlaku …
Zavolám na něj. A ono nic?
Zavolám tedy podruhé …
Vojtěch se otočí po hlase a zahlédne mně. Zamává, že mne vidí a jde ke mně. Do vlaku už nastupujeme společně. Pokračujeme dále, již vlakem, do svého cíle. Lázeňského města Velký Meder. Po asi hodině a troše tápání vystupujeme ve Velkém Mederu.
Není zde žádný sníh, avšak pro změnu syrová a vlezlá zima. Jdeme pěšky. Po třiceti minutovém pochodu nočním městem a drobnému zaváhání to nacházíme dokonce přesně. Naše, v současné době, již stálé ubytování. Pak už šlo vše jako po drátkách. Kontakt s ubytovatelem. Cesta na pokoj. Po vybalení a zabydlení celkem rychle na kutě.