Na křídlech vážky
10. část
Téměř celé teď již odpoledne procouráme zahradami. Ve chvíli, kdy nás už nohy nenesou zaujímáme místo na vrcholu nad zámkem. S úžasným výhledem nejen na zámek, ale i na velkou část města Vídně.
Rád bych využil této příležitosti a seznámil váženého čtenáře s tím co jsem zde viděl. První na mém seznamu jsou Římské ruiny.
Římské ruiny
Umělá zřícenina, navržená architektem Hohenbergrem a postavená v roce 1778. Založená na vyobrazeních ruin římského chrámu Vespasiana a Tita od italského rytce a architekta Giovanni Piranesi. Původně se nazývaly "Ruiny Kartága". Během restaurování, jenž je dokončeno v roce 2003. Je původní barevná paleta znovu nanesena pomocí současného akvarelu a stop barvy, jež zůstaly na kamenech.
Stavba se skládá z mohutného kruhového oblouku a lemujících stěnových křídel, které obepínají obdélníkovou nádrž. Vytvářejí dojem zapuštěného starověkého paláce. Uvnitř nádrže se na umělém ostrově nachází skupina postav. Vytesaných ze sterzinského mramoru. Zobrazuje říční bohy Vltavy a Labe. V polovině svahu, v pozadí přesně v ose oblouku, se nad souborem tyčí socha Herkula bojujícího se silami zla.
Plánem je svádět odtud kaskády vody, jako potopu směrem ke Kartágu, ale k realizaci nedošlo kvůli nedostatku vody a finančních prostředků. Terasy určené k tomuto účelu jsou však stále viditelné na stávající travnaté mýtině.
Umělé ruiny, které se stávají populární od poloviny 18. století s nástupem romantismu. Rozporuplně symbolizují úpadek dřívější velkoleposti. Také spojení s vlastní hrdinskou minulostí. To vysvětluje reinterpretaci stavby, jež je římskou ruinu označována až od roku 1800. Vyjadřuje tak nárok Habsburků na pokračování této říše.
Nedaleko, krátce předtím postavená Fontána s obeliskem. Doplňuje ikonografický program zahradního návrhu a posiluje tento nárok.
Fontána s obeliskem
(německy: der Obeliskbrunnen)
Dříve nazývaná Sibylina jeskyně. Podle starověkých Sibyl (věštkyň). Tvoří koncový bod diagonální aleje vedoucí od zámku Schönbrunn jihovýchodním směrem na úpatí kopce Schönbrunn poblíž brány Meidling.
Před hladkou konkávní opěrnou zdí, zakončenou balustrádou zdobenou kamennými květinovými vázami a za vodní nádrží, o rozloze přibližně 160 m2, se nachází umělá skála.
Na vrcholu skály stojí obelisk tvořený 27 kamennými bloky. Podepřený na podstavci čtyřmi zlacenými želvami. Na vrcholu obelisku je orel stojící na zlaté kouli.
Na západní straně, obrácené k zámku, je obelisk pokryt symboly podobnými hieroglyfům. Zatím co na ostatních třech stranách je jimi pokryto pouze devět horních bloků. Tímto způsobem je zvěčněna historie rodu Habsburků až do vztyčení obelisku.
Bradlo se skládá z cihlového jádra obloženého kamenem. Uvnitř jsou vybudovány dvě jeskyně.
Horní jeskyně je klenutá a na průčelí má listovou výzdobu. Nad průčelím jeskyně se nachází maska. Funguje jako chrlič a pouští vodu do nádrže, ze které padá do velkého bazénu pod ní.
Dolní jeskyně se nachází na úrovni hladiny fontány. Je navržena jako lomená klenba, jež má jeden čelní vstup a dva boční vchody.
Skalní jeskyně symbolizuje místo temnoty a nezkrotných sil země. Wilhelm Beger ve své knize "Rakouské kuriozity" označuje Skalní jeskyni za Sibylinu, jenž ve Vergiliově Aeneidě představuje vstup do podsvětí.
Pro Římany představovali obelisky, jež symbolizovaly cestu slunečních paprsků k zemi, egyptský kult slunce. Tuto symboliku posilovala a upřesňovala zlatá koule na vrcholu. Jenž má představovat slunce.
Orel stojící na zlaté kouli, symbolizuje císaře v Římě i v Německé říši. Přestavuje vládce, jež působí jako prostředník mezi nebem a zemí.
Čtyři želvy, na kterých spočívá základna obelisku, představují stabilitu a věčnost.
Samotný obelisk je v baroku vnímán jako symbol neochvějnosti panovníka a jeho vlády. Obelisky původně přivezené z Egypta do starověkého Říma sloužily také jako důvod k navázání spojení mezi pozdějšími místy. Například Schönbrunnem a Římem.
*****
Opustíme li úžasné panoramata města Vídně a ohlédneme se přes rameno spatříme stavbu, jež nelze přehlédnout ani minout. Dá se říct ono pověstné: Kdo neviděl a nenavštívil Gloriet jako by ani v Schönbrunnu nebyl. Proto jestliže existuje do třetice všeho, nelze Gloriet pominout …
Gloriette
Gloriet (z francouzského "Gloriette") v palácových zahradách zámku Schönbrunn ve Vídni. Postavený v roce 1775 z vůle císařovny Marie Terezie.
Již v roce 1688 navrhuje barokní architekt Johann Bernhard Fischer von Erlach zámek. Představuje si hlavní budovu přímo na 241 metrů vysokém kopci Schönbrunn.
Kvůli problémům se zásobováním vodou a logistickým překážkám je však palác postaven v údolí.
Pozdější návrh z roku 1693 nabízí vyhlídkový pavilon na vrcholu stejného kopce. Trvá však téměř století, než je na vrcholu skutečně vybudován.
Když dává Marie Terezie budovu postavit, jejím primárním účelem je demonstrovat moc a slávu rodu Habsburků.
Stavba je koncipována jako "Chrám slávy" (Ruhmestempel). Má připomínat rakouské vojenské úspěchy. Zejména vítěznou bitvu u Kolína (1775) v sedmileté válce, kde rakouská armáda zastavila postup Prusů.
Střecha Glorietu slouží dvorské společnosti jako luxusní vyhlídková platforma. Umožňuje panovnici a jejím hostům shlížet na dokonale uspořádanou barokní zahradu a samotný zámek Schönbrunn. Což má symbolizovat kontrolu a řád nad celou zemí.
Původní Hetzendorfova stavba je v podstatě otevřeným sloupovým loubím (kolonádou), což však limituje její celoroční praktické využití kvůli větrnému a chladnému počasí na vrcholu kopce.
V roce 1780 proto Marie Terezie rozhoduje o zasklení tří středních oblouků. Tím se hlavní sál proměňuje v uzavřený a chráněný prostor, jež tak začíná sloužit jako slavnostní a plesový sál (Ballroom). Konají se zde komornější dvorské slavnosti. Bankety a recepce pro nejvýznamnější zahraniční návštěvy.
V 19. století získává Gloriet mnohem intimnější charakter, a to za vlády císaře Františka Josefa I.
Císař, jenž je známí svou přísnou disciplínou a brzkým vstáváním (často vstává již v pět hodin ráno), si Gloriet nesmírně oblíbil. Nechává si zde zřídit soukromé snídaňové komnaty.
Během teplých letních měsíců sem brzy ráno odchází se svou chotí Alžbětou Bavorskou (známou též jako Sisi), aby si v klidu a stranou od rigidního ceremoniálu hlavního zámku vychutnali ranní kávu. Cesta do kopce navíc slouží jako ranní procházka.
Až do roku 1918 funguje hlavní zasklený sál Glorietu jako oficiální jídelna pro císařskou rodinu a její hosty při pobytech v Schönbrunnu.
Když se na zámku konaly velké rodinné oslavy nebo diplomatické obědy. Jídlo se připravuje v zámeckých kuchyních pod kopcem. Speciálními krytými vozy se převáží nahoru, kde je servírováno na stříbře a porcelánu s jedinečným výhledem na město Vídeň.
Poté co utrpí těžkou škodu během druhé světové války, je Gloriet znovu postaven. V polovině 90. let 20. století následuje komplexní důkladná rekonstrukce. Během níž je historické zasklení rekonstruováno na základě starých fotografií.
Dnes se v hlavní budově nachází slavná kavárna "Café Gloriette", kde si návštěvníci mohou vychutnat kávu a vídeňské pečivo.
Vstup do Glorietu v palácových zahradách je zdarma. Zatím co střešní vyhlídková plošina s panoramatickým výhledem na Vídeň je v letní sezóně zpoplatněna.
*****
Po slunění a relaxaci na kopci Schönbrunn. Po prohlídce Glorietu. S tím, jak pomalu odchází odpoledne. Je třeba pomýšlet na odjezd. Čeká nás kapku krkolomná cesta.
Opouštíme tudíž kopec a procházíme zámkem ven. Jdeme na stanici metra. Tady se však vyskytne první překážka. Nemůžu přesvědčit automat na jízdenky k jejich vydání. Po zdlouhavém boji se nás ujímají místní. S jejich pomocí se nám podaří zvítězit. Vlakem metra se tak vracíme na hlavní nádraží. Zde po opuštění metra vedou naše kroky o dvě patra výše do informační kanceláře rakouské železnice. Zjistit spojení do Bratislavy. Odjezd za třicet minut potěší. Jen přeběhneme chodbu do pokladny, kde kupujeme dva lístky. Až nyní si uvědomím jeden fakt. Nemáme svá zavazadla. Čas neúprosně běží. Neleníme. Utíkáme o patro níže je vyzvednout. Již obtěžkáni zavazadly řešíme otázku. Kde jsou nástupiště? Pro odpověď stačí pohlédnout vzhůru. Navigační šipky jednoznačně ukazují o patro výše. Vyjedeme proto zase opět nahoru a rozhlížíme se. Po krátké chvilce zjišťuji, že nástupiště se nacházejí v chodbě mezi informacemi a pokladnou. Procházíme chodbou a rychle nalézáme správné nástupiště. Vystupujeme po schodech. Vlak záhy přijíždí. Nastupujeme. Po hodině a půl klidné jízdy vystupujeme na konečné Bratislava Petržalka.
Příběh má pokračování …
Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:
římské ruiny
de.wikipedia.org
fontána s obeliskem
de.wikipedia.org
Gloriet
AI Google,
s drobnou korekcí autora