Na křídlech vážky 

8. část

Života strome, ty, plný jsi divů!

Krásný jsi nade vše stvořené bohem!

Andělům blaze je vůně tvé dýchat,

tajemné vůně, z nichž rodí se sny!

Průhledným ohněm jsi, přece však stíníš

celý ráj větvemi plnými plodů,

jejichž to jádro, ztajený smysl,

Bohu jen známý

Pod jabloní

Julius Zeyer

Kapucínský klášter

Klášter s kostelem Nalezení svatého kříže a s hrobkou kapucínů na Kapucínském náměstí v městském obvodu Brno – střed obývá komunita menších bratří kapucínů. Budova kláštera i kostela je chráněna jako kulturní památka České republiky.

Kořeny samotného řádu sahají do italské Umbrie 16. století. Odtud se kapucíni postupně šířili do celého světa. Do zemí českých přicházejí v roce 1599 na pozvání arcibiskupa Zbyňka z Lipé a Dubé. V Praze na Hradčanech zakládají svůj první klášter.

Do Brna kapucíni přicházejí na pozvání olomouckého biskupa a kardinála knížete Františka z Ditrichštejna. Klášter, jehož základní kámen je položen v roce 1604. S kostelem svatého Františka z Asissi se nachází na východním předměstí. To se mu v roce 1645 stává osudným, když Švédové obléhají Brno. Vojenský velitel města Raduit de Souches totiž nařizuje srovnat se zemí všechny domy před hradbami, aby v nich švédská vojska nemohla najít oporu. V březnu 1645 je kapucínský klášter zbořen.

Bratři nacházejí azyl nejdříve na Staré radnici. Později bydlí v měšťanském domě vedle Biskupského dvora.

Pro svůj druhý klášter si kapucíni vybírají raději místo uvnitř hradeb. Na Uhelném trhu (dnešní Kapucínské náměstí). Protože stavbu provázejí značné technické a finanční těžkosti. Práce se protahují na plných osm let. Teprve 7. května 1656 může být stavební úsilí definitivně završeno slavnostním vysvěcením kostela Nalezení svatého kříže. Jehož se ujímá pomocný olomoucký biskup Jan Gobbar.

Během 17. a 18. století se brněnský klášter stává důležitým centrem. Sídlí zde řádová studia filozofie a teologie. Má zde sídlo kustod, jež zodpovídá za kláštery na území Moravy a Slezska.

Život v klášteře je podle tradice závislý především na příspěvcích od dobrodinců. Zejména šlechty a měšťanů. Bratři si část potravin pěstují na své zahradě nebo na půjčených pozemcích. Zbylou část získávají darem od lidí nebo bohatších klášterů. Svépomocí si tkají a šijou řeholní oděvy. Provozují truhlářskou dílnu a dokonce vyrábějí léky. Bratři, jenž přijali kněžské svěcení, vypomáhají jako kazatelé a zpovědníci v mnoha brněnských i mimo brněnských kostelech. Zpovídají rovněž ve věznici na hradě Špilberk.

Samotný klášter se rozrůstá o tzv. Trenckovo křídlo, což bývá dáváno do souvislosti s penězi, které kapucínům odkázal velitel pandurů František baron Trenck. V roce 1764 je v této části kláštera dokončena stavba nové knihovny. Dodnes se v ní dochoval původní barokní nábytek. Knižní font čítá na osm tisíc svazků. Strop knihovny zdobí freska malíře Josefa Sterna, jež zobrazuje rozhovor dvou největších teologů 13. století. Dominikána svatého Tomáše Akvinského a františkána svatého Bonaventuru z Bagnoregia.

Ačkoli "velké dějiny" brněnský klášter mijí. Přeci jen se i na zdejším životě negativně projevuje zásah císaře Josefa II. Ten roku 1783 rozděluje česko – moravskou provincii na dvě menší oblasti. V následujících letech ruší osm ze třiceti kapucínských klášterů. Bratři jsou nuceni přebírat farnosti. Omezeno je řádové školství i styk s ústředím řádu v Římě. Ve druhé polovině 18. století žije v provincii kolem 700 až 800 kapucínů. V samotném Brně bydlí na čtyřicet bratří. Josefínské reformy a s tím spojená nejistá budoucnost řádu na českém území, ale také postupující sekularizace společnosti, způsobují úpadek.

Obě provincie jsou sice opět spojeny v roce 1826. V dvaceti jedna klášterech však žije již jen kolem dvě stě padesát bratří.

Neutěšená situace kapucínského řádu zasahuje celou Evropu. Zlom nastává až ve druhé polovině 19. století. Kdy bratři ve Francii a Itálii zakládají tzv. Serafínské školy. Reagují tím na rostoucí množství chudých, kteří si nemohou dovolit dát svým dětem vyšší vzdělání. Řada chlapců z těchto škol poté vstupuje do řádu. První serafínská škola u nás vzniká v roce 1894 v Olomouci.

V roce 1950 komunisté v rámci akce "K" zrušili mužské řeholní řády a jejich způsob života postavili mimo zákon. I z brněnského kláštera jsou bratři násilně internováni. Budovy připadají Moravskému muzeu (dnešní Moravské zemské muzeum). Knižního fondu se ujímá Zemská univerzitní knihovna v Brně. Kapucíni se do brněnského kláštera vrací po politickém uvolnění v roce 1968. Dva kněží zde vypomáhají v duchovní správě. Další tři bratři docházejí tajně. Snahy o obnovení řeholního života jsou totiž stále postaveny mimo zákon. Přesto se v celé provincii začíná obnovovat řádová struktura a v polovině 70. let kapucíni začínají přijímat i nové členy.

Návrat k normálnímu řeholnímu životu umožňuje až změna politického režimu v roce 1989. V současné době působí zhruba čtyři desítky kapucínů na pěti místech:

- Praha Hradčany

- Praha Nové město

- Sušice

- Olomouci

- Brno

*****

Po vyčerpávající cestě historií řádu augustiniánů a příběhu Gregora Mendela staneme na krátké zastávce u kostela svatého Jakuba. Jež se však zvrhává v další vyčerpávající cestu historií svatého Jakuba a příběhem svatého Jakuba.

Teď již ale pokračujeme v cestě …

Opouštíme Jakubské náměstí a vracíme se do Rašínovy ulice. Tou pokračujeme dále na náměstí Svobody. Náměstí přecházíme do Radnické ulice. Ulicí jdeme dál ke Staré radnici. Zde se zastavíme jen krátce. Neb budova radnice i její vnitřní prostory, ukrývající brněnského draka, jsou obecně známy a neshledáváme potřebu tomuto místu věnovat větší pozornost. Proto záhy postupujeme dále, až se ocitáme na Zelném trhu. Náměstí dominuje zvláštně konstruovaná kašna nazývající se Parnas.

Kašna Parnas

Na Zelném trhu jsou kašny již dříve. Doložena je renesanční kašna z roku 1597 ve tvaru orla, jež se objevuje na obrazech z poloviny 18. století.

Brněnský magistrát se v srpnu roku 1690 rozhoduje nahradit dosavadní nevyhovující kašnu na Horním náměstí za kašnu novou. Tu navrhuje vídeňský architekt Johann Bernhard Fischer z Erlachu.

Pozůstatky starší kruhové kašny zde jsou nalezeny při rekonstrukci náměstí v roce 2014.

Jádro kašny je v podobě vysoké skály tvořené mohutnými bloky krinoidového vápence, v jejímž středu je malá jeskyně otevřená do tří stran. Uvnitř je socha Hérakla. Oděna v kůži nemejského lva. V levé ruce třímá nad hlavou kyj a v pravé ruce na řetězu drží trojhlavého psa Kerbera. Strážce vchodu do podsvětí.

Na vrcholu skály stojí kopie sochy alegorie Evropy, jež symbolizuje Svatou říši římskou. V pravé ruce drží žezlo a triumfálně stojí nad přemoženým drakem. Pod vrcholem jsou dvě kamenné desky s latinskými nápisy s chronogramy. Připomínající rok výstavby a renovace.

Po stranách skály jsou alegorické sochy tří sedících žen, symbolizující tři starověké říše:

Všechny tři drží v levé ruce žezlo.

- Na severovýchodě je socha Řecka opírající se o toulec se šípy a s korunou u levé nohy. Pod niž je okřídlený drak.

- Na severozápadní straně je socha Babylonie s korunou u pravé nohy. Pod ni je okřídlený lev.

- V jihozápadní části sedí postava Persie s rohem hojnosti. Korunou u levé nohy. Pod ní ze skály vylézá medvěd.

Sochy jsou obráceny směrem k městské radnici. Na skále jsou pak na několika místech drobné rostlinné motivy, dráčci a drobní živočichové. Kolem kašny je patnáct kamenných sloupků propojených řetězy. Umožňují přístup ke kašně ze tří stran.

*****

Naše poslední zastávka už je jen coby ševcův Tomík podešví dohodil. Jen přejdeme Zelný trh napříč a staneme na Kapucínském náměstí před Kapucínským klášterem. Cílem je zdejší hrobka.

Kapucínská hrobka

Nachází se v suterénu kapucínského kostela Nalezení svatého Kříže, jenž stojí na Kapucínském náměstí v Brně. V letech 1656 – 1784 sloužila k pohřbívání bratří a dobrodinců řádu. Díky důmyslnému systému ventilačních otvorů dochází k přirozené mumifikaci zde pohřbených těl. Zachovala se také řada původních barokních malovaných rakví. Celkem tady bylo pohřbeno kolem dvou stovek lidí. Z toho asi sto padesát bratří kapucínů.

Nejstarší zmínku o hrobce nalezneme v kronice brněnského kapucínského kláštera. Po jeho dostavbě v roce 1656 přenesli kapucíni ostatky svých bratří, kteří jsou původně pohřbeni v kryptě prvního kláštera za hradbami, do hrobky pod novým kostelem. V roce 1726 je krypta rozšířena. Práce vede brněnský stavitel Mořic Grimm. Pro prostory hrobky jsou pravděpodobně rovněž využity sklepní místnosti domů, jenž stávali na tomto místě, než jsou vykoupeny a zbořeny kvůli stavbě kapucínského areálu. Odpovídá tomu nestejná výška podlah i typů kleneb v jednotlivých částech krypty. Hrobka slouží svému účelu až do roku 1784, kdy císař Josef II., kvůli nebezpečí šíření epidemií zakáže pohřbívání ve městě.

Kapucíni mají velmi prostý způsob pohřbívání, jenž odráží jejich základní charizma – chudobu. Zemřelého bratra oděného do řeholního roucha uloží do dubové rakve s výsuvným dnem. Po obřadech v kostele ho snesou do hrobky. Zde ho položí na holou zem, pouze s kamenem či cihlou pod hlavou. Mrtví v rukou drží miniaturní vydání Řehole svatého Františka a jeho závěť. Tyto spisy jsou základní výbavou každého kapucína.

Bratři jsou pohřbíváni bez náhrobků a všichni stejně. Jen ti, kteří v řádu prožili více než padesát let, se po smrti dočkají drobné výsady. Jsou pohřbeni s jednoduchým dřevěným křížem. Kapucíni si nicméně dodnes velmi pečlivě vedou knihu svých mrtvých (tzn. Nekrologium). Každé poledne se pak modlí za bratry, jejichž úmrtí na ten den připadá. Zemřelí jsou proto stále přítomni v modlitbách svých živých bratrů a stále tedy tvoří jedno společenství.

Stejně jako všichni křesťané i bratři kapucíni vnímají smrt pouze jako bránu jíž procházejí k Bohu. Svatý František z Assisi dokonce smrt nazýval "svou sestrou".

Řada z těch, jež se s kapucíny přátelila a nejrůznějšími způsoby je podporovala si přála s bratry zůstat i po smrti. Na rozdíl od řeholníků ale spočinuli v dubových nebo borových rakvích. Na těchto truhlách můžeme dodnes obdivovat původní barokní olejomalby. Nejčastějším motivem vík je ukřižovaný Ježíš Kristus jako vyjádření naděje na zmrtvýchvstání. Spodní části rakví většinou zdobí rostlinné ornamenty nebo třeba lebky se zkříženými kostmi.

Po roce 1990 se kapucíni pouští do rozsáhlé a časově náročné rekonstrukce celého areálu. Změn doznává i samotná hrobka. Návštěvníky k ní nově přivádí úzká ulička vedle kostela, která končí na malém dvorku zdobeném kašnou od významného akademického sochaře Otmara Olivy. Zemřelí kapucíni jsou od živých příchozích symbolicky odděleni prosklenou stěnou. Ostatky těl, která se během staletí rozpadla, jsou nově umístěna do zděné tumby. A celou hrobkou se vinou znovuobjevené příběhy těch, jež zde spočinuli …

*****

Dáli se to tak říct, tak hlavní hvězdou celé instalace je osobnost v podobě Františka barona Trencka. Jehož mumie umístěná v prosklené rakvi je její součástí.

František baron Trenck

(německy: Franz Freiherr von der Trenck) Narodil se na Nový rok 1711 v Reggio Calabria. Jeho otec Johann Heinrich von der Trenck je pruský šlechtic z Pomořanska. Bojuje jako císařský podplukovník na rakouské straně během obléhání Vídně v roce 1683. Také v bitvě u Bělehradu v roce 1717. Zde mladý František získává své první vojenské zkušenosti. Po Passarovickém míru je Johann Heinrich pověřen velením posádek v jižní Itálii a Uhersku. Žije v Levoči až do své smrti v roce 1749.

V roce 1729 vstupuje František do uherského pěšího pluku hraběte Nikolause Pálffyho a dosahuje hodnosti nadporučíka. Tam přitahuje pozornost svým prostopášným životním stylem a výraznou hádavostí a je propuštěn.

Po sňatku v roce 1731 s Josefou. Dcerou polního maršála von Tilier se usazuje na panství Brestovac ve Slavonsku. Jež zakoupil jeho otec.

Rodinné štěstí však netrvá dlouho. Jeho synové umírají v dětství. Stejně umírá i jeho žena a dcera. Narozená v roce 1735.

František Trenck se v roce 1737 vrací do armády. Poté co odmítá rakouskou armádu. Vstupuje do služeb ruské císařovny Anny Kijevské jako kapitán husarského pluku. Za svou statečnost v boji proti Turkům je povýšen na majora. Jeho ohnivá povaha ho opět dovede do sporů s nadřízenými. Po neposlušnosti veliteli je dokonce odsouzen k smrti. Omilostněn je až na popravišti. Degradován a po několika měsících uvěznění v kyjevské pevnosti vyhoštěn z Ruska.

V roce 1739 je proti němu, po krutém potrestání bandy lupičů, zahájeno trestní řízení. František hledá azyl, pod protektorátem prince Karla Alexandra Lotrinského, v kapucínském klášteře ve Vídni.

Když v roce 1740 vypuká válka o rakouské dědictví. Dostává od rakouské arcivévodkyně a uherské královny Marie Terezie povolení vybavit na vlastní náklady sbor jeden tisíc pandurů a vést je do Slezska.

Mladá Marie Terezie musí prakticky ihned po svém nástupu na trůn (1740) bránit Slezsko před vpádem pruského krále Fridricha II. Bavorsko chce anektovat Čechy a Horní Rakousko. Jeho územní zisky měli také ovlivnit Sasko, Francii a Španělsko. Na úkor habsburské dynastie. Nezkušený vládce hledá vojenskou pomoc a podporu, kdekoli to je možné.

Baron Trenck 27. května 1741 ve Vídni představuje panovníkovi svůj plně vybavený dobrovolnický sbor, který se rozrostl na pět tisíc mužů. Ihned poté se do bojů ve Slezsku zapojuje Pandurský svobodný sbor, jež důsledně tvoří předvoj armády a vyznačuje se svou mimořádnou odvahou. Jeho jednotky jsou disciplinované a řídí se vlastním vojenským řádem. Porušení je přísně trestáno. Baron Trenck skládá své jednotky převážně z místních obyvatel svých panství v Pakracu, Nuštaru a Brestovacu u Požegy. Z oblasti Osijeku, ale také z bývalých zločinců.

Pokračování příště …

Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:

Kapucínský klášter

cs.wikipedia.org

kašna Parnas

cs.wikipedia.org

Kapucínská hrobka

cs.wikipedia.org

František baron Trenck

de.wikipedia.org