Ve stopách antiky a renesance
8. část
Hovím si na lavičce na náměstí Svatého Kříže.
Odpočívám ... Relaxuju …
Mám toho za sebou celkem dost. Velký díl mne však rovněž čeká. Pokládám si dvě otázky:
Které místo navštívím jako následující?
Jak se k němu dostanu?
Po dlouhých minutách rozhodování docházím k verdiktu.
Navštívím palác Vecchio na náměstí della Signoria.
Palazzo Vecchio
Starý palác (italsky: Palazzo Vecchio) je radnicí ve Florencii. Stojí na náměstí Piazza della Signoria.
Původně nazývaný Palazzo della Signoria podle Signorie ve Florencii (česky: panstvo). Vládnoucího orgánu Florentské republiky. Budova nesla v historii i jiné pojmenování jako Palazzo dell Popolo, Palazzo dei Priori nebo Palazzo Ducale. Podle proměnlivého využití paláce během jeho dlouhé historie. Budova získává své současné jméno, když je sídlo vévody Medicejského přesunuto přes řeku Arno do Palazzo Pitti.
V roce 1299 se komuna a obyvatelé Florencie rozhodují postavit palác, jenž by byl hoden významu města a který by byl pro magistráty komuny bezpečnější a lépe bránitelný v dobách turbulencí. Italský bankéř, diplomat a kronikář Giovanni Vilani ve své Nové kronice (Nuova Cronica) píše: Ubertiové byli rebelové Florencie a ghibellini. Uvádí, že palác byl postavený proto, aby se zajistilo, že rodinné domy Ubertiů nebudou nikdy znovu postaveny na stejném místě.
Sochař a architekt Arnolfo di Cambio tedy zahajuje stavbu na troskách Palazzo dei Fanti a Palazzo dell' Escutore di Giutizia, které kdysi vlastnila rodina Ubertiů.
Kubická budova je z masivního rustikovaného kamene se dvěma řadami gotických oken. Prosvětlená okna se dělí na dvě části, každé s trojlístkovým obloukem. V 15. století přidává italský sochař a architekt Michelozzo di Bartolomeo Michelozzi dekorativní basreliéfy kříže a florentské lilie do rozpěr mezi trojlístky. Budova je korunována vyčnívajícím cimbuřím, podepřeným malými oblouky a konzolami. Pod oblouky se nachází opakující se série devíti malovaných erbů Florentské republiky.
Masivní budovu umocňuje jednoduchá věž s hodinami. Giovanni Vilani píše: Arnolfo di Cambio začlenil starobylou věž rodiny Forabosciů, tehdy známou jako La Vacca (česky: kráva), do fasády nové věže jako její podstavbu. Proto obdélníková věž není přímo uprostřed budovy. Věž je pojmenována po svém projektantovi Torre d'Arnolfo. Velké jedno ručičkové hodiny na věži byly původně postaveny v roce 1353 florenťanem Nicoló di Bernardem (hodinářský mistr ?). V roce 1667 byly nahrazeny replikou, kterou vyrobil hodinářský mistr Georg Lederle z německého Augsburgu a instaloval italský matematik a vědec Vincenzo Viviani.
*****
Trochu překvapivě se rozhoduji jít na slepo. Jen za nosem.
Je potřeba podotknout: Jsem v cizím městě, kde jsem nikdy nebyl. Můj orientační smysl není zrovna bezchybný. Jdu procházkovým tempem jednu ulici za druhou …
Můj orientační smysl si evidentně vybral lepší chvíli …
Já se bez překážek objevuji na náměstí Piazza della Signoria. Jako vždy hledám co nejlepší záběr. Tentokrát je to boj. Náměstí je doslova napěchované lidmi a pořídit fotografii bez nich není možné. Co však upoutá bezpečně pozornost kolemjdoucího? Bájná socha Davida pózující u vchodu do paláce Vecchio. Na druhé straně vchodu mu zdatně sekunduje socha Herkula a Kakuse.
David
Mistrovské dílo italského renesančního sochařství, jenž v letech 1501 až 1504 vytvořil sochař a architekt Michelangelo. S výškou 5,17 metru byl David první kolosální mramorovou sochou vytvořenou ve vrcholné renesanci a od klasické antiky precedentem pro 16. století a dále.
Úřad Operai del Duomo v roce 1464 pověřuje italského sochaře Agostina di Duccio vytvořením mramorové sochy mladého Davida. Symbolu Florencie. Má být vytvořena římským způsobem z několika bloků mramoru. Avšak … Sochař Agostino se v roce 1465 sám vydává do města Carrery, aby získal velký blok bílého mramoru. Začíná na soše pracovat, ale dostává se jen k základnímu tvarování. Z neznámých důvodů se jeho práce zastavila smrtí jeho mistra Donatella v roce 1466.
V roce 1501 přesvědčuje úřad Operai sochař a architekt Michelangelo v pouhých 26ti letech. Michelangelo považuje jediný kamenný blok za obsah všech možných konceptů uměleckého díla a věří, že úkolem umělce je vytesat z mramorového bloku ideální formu uvnitř. Což je výraz jeho novoplatónského přesvědčení, že tělo a mysl jsou oddělené, ale musí pracovat ve shodě a usilovat o dosažení spojení mezi sebou navzájem a božstvím.
Herkules a Kakus
Italská renesanční mramorová socha. Stojící na pravé straně vchodu do Palazzo Vecchio na náměstí Piazza della Signiria ve Florencii.
Zde je polobůh Herkules, jenž zabil ohnivé monstrum Kaka, během svého desátého úkolu, za krádež dobytka. Symbol fyzické síly. Což se krásně snoubí s Davidem. Symbolem duchovní síly. Po obou těchto symbolech toužili Medicejští. Tato mramorová skupina zobrazuje základní téma vítěze (Medicejští) a poraženého (republikány). Pauza naznačuje shovívavost Medicejských k těm, kteří by se podvolili jejich vládě a sloužila jako varování těm, kteří se podvolili, protože tato pauza může být neurčitá nebo jednoduše dočasná …
Zakázku si přivlastňuje kolem roku 1523 papež Klement VII. (Giulio de' Medici). Najímá italského sochaře Baccio Bandinelliho a předkládá mu voskové bozzetto (model, návrh). V roce 1527 je papež Klement zajat v Římě během jeho plenění a následně jsou Medicejští vyhnáni z Florencie. Sochař Bandinelli, jenž vytesal sochu až k Herkulovu břichu, jakožto stoupenec Medicejských musel město opustit. V roce 1530 za pomoci císaře Karla V. a dlouhého obléhání se Medicejští vrací do Florencie. Sochař Bandinelli se vrací k tesání sochy Herkula. V roce 1534 je práce na soše dokončena a socha je převezena z ateliéru na náměstí Piazza della Signoria a umístěna na mramorový podstavec.
*****
Pokud při pozorování paláce Vecchio obrátíme svůj pohled na pravou stranu upoutá naši pozornost otevřená galerie.
Loggia dei Lanzi
Nazývaná také Loggia della Signoria je budova na rohu náměstí Piazza della Signoria ve Florencii. Skládá se ze širokých oblouků otevřených do ulice. Oblouky spočívají na shlukových piastrech s korintskými hlavicemi. Široké oblouky se Florenťanům natolik líbily, že sochař a architekt Michelangelo navrhl, aby pokračovaly po celém obvodu náměstí Piazza della Signoria.
Název Longgia dei Lanzi pochází z doby vlády velkovévody Cosima I. de' Medici, kdy sloužila k ubytování jeho impozantních lansknechtů (italsky: lanzichenecchi, zkomoleně lanzi), německých žoldnéřských pikenýrů.
Byla postavena mezi lety 1376 a 1382 italským malířem a architektem Bencim di Cione a toskánským sochařem a architektem Francesco Talentim, pravděpodobně podle návrhu italského gotického malíře Jacopo di Cione, aby se využívala pro shromáždění lidu a konání veřejných obřadů, jako například složení přísahy gonfalonierů a priorů.
Živá konstrukce lodžie je v ostrém kontrastu se strohou architekturou Palazzo Vecchio. V podstatě se jedná o venkovní sochařskou galerii antického a renesančního umění.
*****
Obrátíme li svůj pohled o sto osmdesál stupňů na druhou stranu upoutá naši pozornost fontána na rohu paláce Vecchio.
Fontana del Nettuno
Neptunova fontána (italsky: Fontana del Nettuno) se nachází na náměstí Piazza della Signoria na rohu paláce Vecchio. Fontánu si nechal postavit florentský vévoda Cosimo I. de' Medici v roce 1559 na oslavu sňatku Francesca de' Medici s velkovévodkyní Johanou Rakouskou.
Fontánu navrhl dvorní architekt Baccio Bandinelli, ale vytvořil ji sochař a architekt Bartolomeo Ammannati s pomocí několika dalších umělců mezi lety 1560 a 1574. Zahrnuje řadu mytologických postav a ikonografií, které symbolizují jak moc vévody Cosima I. de' Medici, tak spojení Francesca a Johany.
Na první pohled se znamení zvěrokruhu vyrytá na Neptunově voze řídí tradičním vzorem počínaje beranem a konče pannou. Po bližším přezkoumání však odhalíme, že zobrazení panny se liší. Panna je zobrazena jako nevěsta. Navíc je znázorněna s jednorožcem sedícím ji na klíně. Kombinace těchto dvou neobvyklých prvků odkazuje na biblickou symboliku. Tyto dvě postavy pomazávají tuto fontánu jako křtitelnici a hlásají čistotu vody. Filozofové jako Andrea Bacci naznačují, že panna v Ammannatiho fontáně představuje Kristovu nevěstu a jednorožec představuje dítě Krista. V pravé ruce panny vidíme bochník chleba tam, kde obvykle leží klas kukuřice, což utvrzuje myšlenku, že tato fontána je prohlašována za křtitelnici.
Zobrazení Neptuna v renesanci je obzvláště zajímavé, protože na rozdíl od mnoha jiných olympských božstev neexistují žádné dochované klasické sochy zobrazující Neptuna, jenž by umělci v renesanci měli k dispozici. To znamená, že zobrazení Neptuna je založeno na osobní interpretaci umělce.
*****
V této chvíli opouštím palác Vechio a pokračuju v prohlídce starých částí města Florencie. Přecházím náměstí della Signoria a jdu dále ulicí Via dei Calzaiuoli, kterou procházím až na náměstí Piazza San Giovanni. Náměstí celé přecházím do ulice Borgo San Lorenzo. Ulicí kráčím až na náměstí Piazza di San Giovanni. Zde se nachází příští místo, jenž bych rád navštívil. Basilica di San Lorenzo.
Basilica di San Lorenzo
Bazilika svatého Vavřince (italsky: Basilica di San Lorenzo) je jedním z největších kostelů ve Florencii. Nachází se uprostřed hlavní tržní čtvrti města a je místem pohřbu všech významných členů rodiny Medicejských. Od Cosima il Vecchio do Cosima III. Je jedním z několika kostelů, jenž si nárokují titul nejstarší ve Florencii. Byl vysvěcen v roce 393. Tehdy stál ještě za městskými hradbami. Po tři sta let sloužil jako městská katedrála, než bylo sídlo přeneseno do katedrály Santa Reparta.
Bazilika svatého Vavřince je považována za milník ve vývoji renesanční architektury. Svatý Vavřinec je také farním kostelem rodiny Medicejských. V roce 1419 je pověřen návrhem a realizací přestavby přední renesanční architekt první poloviny patnáctého století Filippo Brunelleschi. Budova kostela je však dokončena až po jeho smrti. Dostavba kostela je svěřena v roce 1446 buď italskému matematikovi a architektovi Antoniovi di Tuccio Manetti nebo italskému sochaři a architektovi Michelozzo di Bartolomeo Michelozzi, vědci si nejsou jisti. Kostel je součástí většího klášterního komplexu, který obsahuje další významná architektonická a umělecká díla. Starou sakristii (Sagresta Vecchia) od Brunelleschiho s vnitřní výzdobou a sochařstvím od Donatela, Laureciánskou knihovnu od Michelangela. Medicejské kaple, mezi které patří Nová sakristie (Sagrestia Nuova) podle Michelangelových návrhů a větší Kaple knížat (Cappella dei Principi), jenž je výsledkem spolupráce rodiny a architektů.
Kaple knížat je mauzoleum toskánských velkovévodů a jejich rodin.
Kapli navrhl Cosimo I. Medici, ale za její výstavbu vděčíme jeho nástupci Ferdinandu I. Medici, jenž v roce 1604 pověřil architekta Mattea Nigettiho stavbou na základě návrhu Dona Giovanniho de' Medici, bratra samotného velkovévody.
Oslnivou nádheru dodávají velmi bohaté florentské mozaikové intarzie pro jejichž tvorbu vznikla továrna na tvrdý kámen (Opificio delle pietre dure). Toto umění, stále praktikované hlavně v dekoraci nábytku a váz, zde dosáhlo svého vrcholu, i když pohřební tón díla vedl k volbě tlumenějších a tmavších barev z porfyru a žuly.
V roce 1976 je pod Novou sakristií objevena skrytá chodba s kresbami Michelangela na stěnách.
V roce 1527 se obyvatelé vzbouří proti Medicejským, Michelangelo je podpoří. V roce 1530 dobijí Medicejští město zpět. Papež Klement VII. Odsuzuje Michelangela k smrti. Předpokládá se, že Michelangelo se dva měsíce ukrýval v malé komoře pod Medicejskými kaplemi, kde svítilo jen malé okno. Zde vytvořil mnoho kreseb uhlem a křídou. Michelangelo je nakonec omilostněn a trest zrušen, aby mohl dokončit práci. V roce 1534 natrvalo opouští Florencii a odchází do Říma.
Příběh má pokračování …
Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:
Palazzo Vecchio
en.wikipedia.org
socha Davida
en.wikipedia.org
Herkules a Kakus
en.wikipedia.org
Loggia dei Lanzi
en.wikipedia.org
Neptunova fontána
en.wikipedia.org
Basilica di San Lorenzo
en.wikipedia.org, it.wikipedia.org