Lidé jsou ochotni učinit daleko víc

proto, aby se vyvarovali věcí,

kterých se bojí,

než aby získali to,

po čem touží

Dan Brown

Nejtemnější místa v pekle

jsou vyhrazena těm,

kteří zachovávají nestrannost

v časech morální krize

kniha Božská komedie

Dante Alighieri

Na konci minulé části našeho příběhu jsem opustil palác Louvre. Pokud vážený čtenář dovolí, ještě bych se tam krátce vrátil. Je jedno místo na které bych rád upozornil. Tím místem je Pyramide inversée du Louvre.

Pyramide inversée du Louvre

Obrácená pyramida v Louvre (francouzsky: Pyremide inversée du Louvre) je střešní okno postavené v Carrousel du Louvre, pozemním nákupním centru před muzeem Louvre. Lze ji považovat za menšího sourozence slavnější pyramidy v Louvre.

Obrácená pyramida označuje průsečík dvou hlavních podzemních chodeb pod náměstím Place du Carrousel a orientuje návštěvníky směrem ke vchodu do muzea.

Pyramide Inversée je navržena architektem Peiem a instalována jako součást druhé fáze vládní rekonstrukce muzea Louvre. Známé jako projekt Grand Louvre. Dokončena byla v roce 1993. V roce 1995 se stala finalistkou cen Benedictus a porota ji popsala jako: pozoruhodnou antistrukturu …

Symbolické využití technologie …

Sochařské dílo.

Přímo pod špičkou skleněné pyramidy směřující dolů je na podlaze umístěna malá kamenná pyramida, jako by zrcadlila větší strukturu nahoře. Špičky obou pyramid se téměř dotýkají.

*****

Teď však již natrvalo opouštíme palác Louvre. Nejdeme ale daleko. Vracím se v našich stopách navštívit ještě po paláci Tuileries jeho zahrady …

Jardin des Tuileries

Tuilerijská zahrada (francouzsky: Le jardin des Tuileries), někdy nazývané v množném čísle Tuilerijské zahrady (jardins des Tuileries). Oplocený pařížský park v prvním pařížském obvodu, který vznikl v 16. století na místě bývalé továrny na dlaždice, jemuž daly jméno.

Je to největší a nejstarší francouzská zahrada v hlavním městě. Kdysi patřila k Tuilerijskému paláci. Bývalému královskému a císařskému sídlu, jenž však zaniklo. Tuilerijská zahrada je od roku 1914 historickou památkou a nachází se na seznamu světového dědictví UNESCO.

Kateřina Medicejská pověřuje florentského krajinářského architekta Bernarda de Cornesse vytvořením italské renesanční zahrady pro palác. Nová zahrada je uzavřeným prostorem dlouhým pět set metrů a širokým tři sta metrů, odděleným od paláce uličkou. Je rozdělena na obdélníkové části šesti alejemi a tyto části jsou osázeny trávníky, květinovými záhony a malými skupinami pěti stromů, zvanými quinconces. Doplněné, prakticky řečeno, kuchyňskými zahradami a vinicemi. Dále byla vyzdobena fontánami, labyrintem, jeskyněmi a fajánsovými obrazy rostlin a živočichů, které vytvořil hydraulický inženýr a řemeslník Bernard Palissy, jehož Kateřina pověřila odhalením tajemství čínského porcelánu.

Po atentátu na svého otce, v roce 1610, se novým majitelem Tuilerijských zahrad stává devítiletý Ludvík XIII. Staly se jeho obrovským hřištěm. Využívá je k lovu a drží si malou zoologickou zahradu s exotickými zvířaty. Na severní straně zahrady jeho matka a regentka Marie Medicejská staví stáje a jízdárnu Manéž (francouzsky: Salle du Manége), která přežila do Francouzské revoluce, kdy soužila jako zasedací síň revolučního parlamentu.

Zahrada je zcela uzavřená a využívá ji výhradně královská rodina, když pobývá v rezidenci. Pokud však král a dvůr chybí v Paříži, promění se místo v potěšení šlechty.

Ludvík XIV. rychle vnucuje Tuilerijské zahradě svůj vlastní smysl pro řád. V roce 1664 pověřuje Colbert, královský správce budov, krajinářského architekta André Le Notra, aby celou zahradu přepracoval. Okamžitě začaná Tuilerijské zahrady přeměňovat na francouzskou formální zahradu (francouzsky: jardin á la francaise). Styl, jenž poprvé vyvinul v zahradách zámku Vaux le Vicomte a zdokonalil ve Versailles. Založený na symetrii, řádu a dlouhých perspektivách.

*****

Po důkladném špacíru Tuilerijskou zahradou míří mé kroky neodvratně na západ. Přes náměstí Concorde (francouzsky: Place de la Concorde) jen procházím a mířím na korzo Champs Élysées.

Champs Élysées

Elysejská pole (francouzsky: L' avenue des Champs Élysées) je třída v osmém pařížském obvodu. Dlouhá 1,9 kilometru a široká sedmdesát metrů. Táhne se mezi náměstím Place de la Concorde na východě a náměstím Place Charlese de Gaulle na západě. Je známa svými divadly, kavárnami a luxusními obchody. Je cílovou destinací cyklistického závodu Tour de France a hostí každoroční vojenskou přehlídku ke Dni dobytí Bastily.

Až do vlády Ludvíka XIV. byla půda, kde se dnes rozkládají Elysejská pole, z velké části zabírána poli a kuchyňskými zahradami. Elysejská pole a jeho zahrady byly původně založeny v roce 1667 krajinářským architektem André Le Notrem jako rozšíření Tuilerijské zahrady. Le Notre naplánoval širokou promenádu mezi palácem a moderním Rond Point, lemovanou dvěma řadami jilmů po obou stranách a květinovými záhony v symetrickém stylu francouzské formální zahrady. Nový bulvár se nazýval Grand Course neboli Grand Promenade. Název Champs Élysées přijal až v roce 1709.

V roce 1710 byla alej prodloužena za Rond Point až k modernímu náměstí Charles de Gaulle. V roce 1765 byla zahrada přestavěna ve stylu Le Notre Abelem Francoisem Poissnem, markýzem de Marigny. Bratrem Madame de Pompadour a generálním ředitelem královských budov. Markýz de Marigny znovu prodlužuje alej v roce 1774 až k moderní bráně Porte Maillot.

V roce 1834, za krále Ludvíka Filipa I., je pověřen architekt Mariano Ruiz de Chávez přepracováním náměstí Concorde a zahrad Champs Élysées. Formální zahrady a květinové záhony zachovává v podstatě nedotčené, ale zahradu promění v jakýsi venkovní zábavní park s letními zahradními kavárnami.

V roce 1860 se spojí obchodníci a založí Syndicat d' Initiative et de Defence des Champe Élysées, sdružení na podporu obchodu podél avenue. V roce 1980 skupina změnila svůj název na Comité des Champs Élysées a v roce 2008 na Comité Champs Élysées. Je to nejstarší stálý výbor v Paříži

*****

Neodvratně se blížím k západnímu konci Champs Élysées.

Po kterém následuje náměstí Charlese de Gaula. To ve svém středu ukrývá můj další cíl. Arc de Triomphe.

Arc de Triomphe

Vítězný oblouk (francouzsky: L' Arc de Triomphe de l'
Etoile) je jednou z nejznámějších památek v Paříži. Stojí na západním konci Champs Élysées uprostřed náměstí Charlese de Gaula (francouzsky: Place Charles de Gaule). Dříve nazývaného náměstí hvězda (francouzsky: Place de l' Etoile). Vítězný oblouk ctí ty, jenž bojovali a zemřeli za Francii ve francouzských revolučních a napoleonských válkách. Na jeho vnitřním i vnějším povrchu jsou vyryta jména všech francouzských vítězství a generálů, kteří jim veleli. Pod jeho klenbou se nachází Hrob neznámého vojína z první světové války.

Jeho výstavba byla zahájena v roce 1806 po vítězství u Slavkova císařem Napoleonem na vrcholu jeho slávy. Položení základů trvalo dva roky. V roce 1810, kdy Napoleon vstupuje do Paříže od západu se svou novou nevěstou, arcivévodkyní Marií Luisou Rakouskou. Nechává postavit dřevěnou maketu dokončeného oblouku. Architekt Jean Chalgrin umírá v roce 1811 a dílo přebírá Jean Nicolas Huyot.

*****

Poté co ulice Paříže zahalí tma nastává poslední krok …

Konec?

Odjezd?

Ale nenechte se mýlit. Ani zdaleka.

Už jako celá skupina se přesunujeme k řece Seině. Na našem programu zbývá to nej … Večerní okružní výlet lodí po řece. Nedokážu si představit romantičtější rozloučení s touto úžasnou metropolí.

Bateaus – Mouches

Je snadné pochopit, proč města, kterými protékají splavné řeky, měla své hlavní památky postavené na svých březích. Díky tomuto dopravnímu prostředku, známému dlouho před vynálezem kola vznikly nejkrásnější historické divy světa a Paříž není výjimkou.

Plavba po Seine okamžitě připomíná Bateaus – Mouches. Název, který již dávno překročil francouzské hranice a je nutností pro každého sebeúctyhodného turistu. Za touto se však skrývá fascinující epos, jenž nás vrací zpět do velké historie Francie.

Termín "bateau – mouche" se zrodil v 19. století na břehu řeky Saone, v jednom z jižních předměstí Lyonu, postaveném na starých říčních ramenech zasypaných za účelem vyčištění města. Tato říční ramena, dříve nazývaná "myší", dala této čtvrti přezdívku "Mouche" a bylo zcela přirozené, že lodě opouštějící její loděnice v roce 1862 se rychle spojili s místem svého původu. Bateaux – mouches se zrodili díky vynalézavosti pánů Chaize, Plassona a jejich společnosti pro osobní lodě Compagnie des Mouches. Plassona tehdy napadlo odpovědět na výzvu k podání nabídek organizátorů Světové výstavy v roce 1867 na říční dopravu města Paříže. Po Saone bylo tak do Paříže přepraveno třicet říčních lodí, což potěšilo Pařížany, kteří tento nový způsob plavby okamžitě přijali.

*****

No a dál … ? Pak již míříme k autobusu. Naše cesta vede zpět do České republiky.

Avšak ještě neodcházejte …

Ještě není úplný konec …

Ještě jedna položka na našem cestovatelském seznamu pořád zbývá.

Zastávka v bavorském městečku Amberg a pořádná koupačka …

Příběh má pokračování …

Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:

Pyramide inversée du Louvre

en.wikipedia.org

Jardin des Tuileries

fr.wikipedia.org, en.wikipedia.org

Champs Élysées

en.wikipedia.org

Arc de Triomphe

en.wikipedia.org

Bateaus – Mouches

cometoparis.com