Na létajícím slonu

 do města lásky

 4. část

Historie je nejlepší učitelkou s obzvlášť nepozornými žáky

Indíra Gándhí

Ti, kteří neznají historii, jsou odsouzeni ji opakovat

Edmund Burke

Muž, který prochází zdí

V Montmártru ve třetím patře domu č. 75 na ulici d' Orchampt žije muž jménem Dutilleul. Nosí brýle a malou černou kozí bradku. Je úředníkem třetí třídy na ministerstvu registrace.

V zimě jezdí do kanceláře autobusem a v létě chodí pěšky s buřinkou na hlavě. Spouštěčem pro celý příběh je jeho hrubiánský vedoucí oddělení. Aby se osvobodil od této tyranie, jenž ho každý den o trochu víc sžírá, využívá svého daru procházet zdmi k tomu, aby ho dohnal k šílenství.

Stále častěji se dopouští loupeží v klenotnictvích a tyto velkolepé loupeže podepisuje "Garou, Garou".

Aby se dostal na titulní stránky novin se jednoho dne sám přihlásí policii s jediným cílem. Dokázat svým kolegům v práci, že je skutečně tím slavným "Garou, Garou" jakkoli se to může zdát překvapivé.

Z vězeňské cely se pan Dutilleul oddává malým radovánkám. Někdy prochází zdmi, aby si z knihovny půjčil knížku. Někdy, aby se najedl. Jednoho krásného večera se však přesto rozhoduje z nudné cely utéct. Předem o tom informuje ředitele pařížské věznice Santé, kde se zdržuje.

Když jednoho dne uvažuje o plavbě za novými obzory. Potká v zatáčce nešťastně vdanou ženu. Do té se šíleně zamiluje.

Jednou v noci, když se chystá jít do pokoje své milenky, dostává hrozné bolesti hlavy. Vezme si nějaký starý lék, který se mu povaluje v zásuvce. Vydává se hledat svou milou. Však, když odchází z jejího pokoje, jeho dar náhle zmizí a on zůstane navždy uvězněn v jedné ze stěn budovy na ulici Norvins v Montmártru.

*****

Námět na sochu "Muž, který prochází zdí" pochází z knihy francouzského spisovatele a dramatika Marcela Ayme.

Neobvyklá socha v podobě pana Dutilleula, slavnostně odhalená v roce 1989 byla vytvořena Jeanem Maraisem, skvělým hercem, ale také uznávaným sochařem. Místo zvolené pro instalaci této sochy není náhodné. Place Marcel Ayme v Montmartru, coby kamenem dohodil od Rue Norvis, kde ten druhý mnoho let žil …

My však pokračujeme dále. Naše cesta vede ulicemi Montmartru za mohutného povzbuzování pouličními umělci k dalšímu cíli. Basilique du Sacré Coeur de Montmartre.

Basilique du Sacré Coeur de Montmartre

Bazilika Nejsvětějšího srdce Ježíšova na Montmartru

(francouzsky: Basilique du Sacré Coeur de Montmartre), známá jako Bazilika národního slibu. Nachází se na vrcholu Butte Montmartre ve čtvrti Clignancourt v 18. pařížském obvodu. Je to významná pařížská náboženská budova. Svatyně eucharistické adorace, božského milosrdenství a majetek pařížské obce.

Název kopce Montmartre pochází podle některých z názvu místa Mons Martis (Marsova hora) nebo podle jiných z Mons Martyrum (hora mučedníků).

Po staletí byl kopec Montmartre místem uctívání mnoha poutníků:

- údajného galského pohanství

- galsko-římského chrámu zasvěceného římskému bohu obchodu a cestování Merkurovi a pravděpodobně i římskému bohu zemědělství a války Marsovi.

- křesťanské bohoslužbě po mučednické smrti pařížského biskupa Denise v 3. století

- Stavbou kostela Saint Pierre ve 12. století. Jednoho z nejstarších v Paříži. Pro královské opatství Montmartre králem Ludvíkem VI. A jeho manželkou Adelaidou Savojskou.

Kostel na Montmartru, který nahradil římské chrámy byl postaven na počest svatých mučedníků Denise Pařížského, Rustique Pařížského a Éleuthére, kteří byli podle legendy na kopci sťati. Jejich kaple se nachází na jižním svahu kopce. Připomínat má tradiční místo umučení a přímá jméno Saint Martyre.

Stavba baziliky je někdy spojována s událostmi Pařížské komuny z důvodu, že byla postavena k očištění zločinů komunardů.

Žádný nápis ani věnování v bazilice ji výslovně nespojuje s událostmi komuny, ačkoli budova obsahuje četné vysvětlující nápisy o svém původu. Motivaci stavitelů, fázích její výstavby a jejím duchovním významu.

Stavba začíná po represích a následném nastolení "morálního řádu" prosazovaného konzervativci v Národním shromáždění v roce 1871. Architekt Hubert Rohault de Fleury tak při položení základního kamene prohlásil: Tam, kde začala komuna. Tam, kde byli zavražděni generálové Jacques Léonard Clément a Claude Lecomte se tyčí kostel Sacre Coeut! Pamatujte si tento kopec …

Bazilika je financována převážně velkým počtem Francouzů prostřednictvím celostátního sbírkového fondu. Od věřících se nepožaduje, aby platili velkou částku, ale spíše to, co mohou.

*****

Opouštíme baziliku i samotný Montmartre. S využitím pařížského metra postupujeme k našim následujícím cílům. Než však doputujeme k tomu nejbližšímu, zastavujeme se krátce u nejluxusnějšího hotelu v Paříži. Hotelu Ritz. Hotel je umístěn v paláci na náměstí Verdon v srdci Paříže. Jeho hosté bývají politici, zpěváci a herci, ale hostí i takové osobnosti, jako byli spisovatel Ernest Hemingway nebo Coco Chanel. V tomto hotelu měla poslední večeři i princezna Diana a Dody al Fayed.

Jen pár ulic od hotelu se nachází náš nejbližší cíl. Rozsáhlé Tuilerijské zahrady, jenž skrývají palác … Tuto návštěvu je však potřeba provést imaginárně … Palác totiž dnes již neexistuje. Jako představitel královské moci byl zničen komunou.

Palais des Tuileries

Tuilerijský palác (francouzsky: Palais des Tuileries) je královskou rezidencí mnoha panovníků v Paříži. Jeho role jako oficiálního sídla francouzských králů skončila jeho zničením žhářstvím 23. května 1871.

Ve 13. století se na místě paláce nacházely proluky a továrna na dlaždice.

Ve 14. století zde vlastnil pařížský probošt Pierre des Essarts obydlí zvané Hotel des Tuileries a čtyřicet akrů orné půdy. Místo se nacházelo za hradbami Karla V., postavenými v letech 1356 až 1383 a od nichž bylo odděleno příkopem napájeným řekou Seinou.

Francouzský král Jindřich II. umírá v roce 1559 v Hotel des Tournelles. Kateřina Medicejská, jeho vdova, poté tento majetek opouští. V roce 1563 nařizuje francouzský král Karel IX. demolici. Kateřina Medicejská posléze kupuje dům Tuileries, několik sousedních nemovitostí a také velký pozemek patřící nemocnici Quinze Vingts. Nechá je zbourat a požádá architekta Philiberta Delorma, po jeho smrti v roce 1570 Jeana Bullanta, aby zde postavili palác, který se měl tyčit západně od královského paláce Louvre. Původní projekt byl ambiciózní: dvě velké budovy, rovnoběžná a kolmá k řece Seině. Spojené čtyřmi kratšími křídly, čímž by se rozdělily na tři vnitřní nádvoří. Nakonec však byla postavena pouze západní budova. Mezi zámkem a mírným svahem ohrazení (dnešní Place de la Concorde) byla vytyčena velká italská zahrada. Současná Tuileries jardins.

Kateřina Medicejská, jako velmi pověrčivá žena, nakonec odmítla žít v Tuilerijských dvorech a usadila se v Hotel de Soissons na místě soudobé Obchodní burzy, jenž nechala narychlo postavit v roce 1574 poblíž kostela Saint Eustache. Legenda praví, že její astrolog Ruggieri předpověděl, že zemře "poblíž Saint Germain", a Tuilerijský palác se nachází poblíž kostela Saint Germain l' Auxerrois.

Na začátku 17. století se Jindřich IV. Rozhoduje propojit palác Louvre s Tuilerijským palácem vybudováním dlouhé galerie podél řeky Seiny, jejíž základy existovali již několik let. Tato galerie se nazývá Grand Dessein (česky: Galerie na nábřeží), existuje dodnes. Postavena je v letech 1607 až 1610 Jacquesem II. Androuetem du Cerceau. Ve stejné době je Tuilerijský palác rozšířen směrem na jih o křídlo zvané Petite Galerie, jenž mělo propojit Bullantův pavilon s Grand Dessein. Na křižovatce obou budov je postaven pavilon zvaný Pavillon de la Riviére. Od roku 1669 přejmenován na Pavillon de Flore. Palác Louvre a Tuilerijský palác byly tak nyní vzájemně propojeny.

Jako představitel královské moci je palác zničen Komunou v květnu 1871 a dodnes se nezachoval … Některé původní artefakty lze najít v muzeích a na dalších místech.

*****

My se v tento okamžik přesuneme jen do sousedství. Navštívíme perlu Paříže a vrchol naší cesty palác Louvre a jeho sbírky.

Palais du Louvre

Palác Louvre (francouzsky: Palais du Louvre) je bývalý královský palác nacházející se v prvním pařížském obvodu na pravém břehu řeky Seiny. Mezi Tuilerijskými zahradami a kostelem Saint Germain l' Auxerrois. Pařížské sídlo francouzských panovníků od středověku až do druhého císařství. Výkladní skříň a symbol umění ve Francii. V paláci od 18. století sídlí muzeum Louvre, stejně jako Muzeum dekorativního umění a École du Louvre. Výstavba tohoto rozsáhlého architektonického komplexu, neoddělitelně spjatého s historií Paříže, trvala více než 800 let.

Ve druhé polovině 14. století, za vlády francouzského krále Karla V., se palác stává královským sídlem. V letech 1360 až 1383 se staví nové valy na ochranu města, jenž se od dob Filipa Augusta značně rozrostlo i mimo toto předchozí opevnění. Hrad Louvre, dříve nacházející se za hradbami Filipa Augusta, se stává součástí tohoto nového obraného systému. Hrad poté získává dvojí funkci:

- První funkcí je pochopitelně ochranná role.

- Druhou funkcí je rezidence krále a dvora.

Společně s Chateau de Vincennes, Hotel Saint Pol v Marais a palácem Ile de la Cilé, jež zastává funkci administrativní a především soudní.

Francouzský král Karel V. se stává prvním panovníkem, jenž uvažuje o založení královské knihovny. Za tímto účelem nechá všechny knihy, které může shromáždit, umístit do severozápadní věže Louvre. Dříve nazývané Sokolnická věž. Knihovna je rozdělena do tří místností:

- první je věnována pojednáním o vládě

- druhá románům

- třetí náboženským knihám

Knihy jsou uspořádány s maximální péčí a čistotou. Nechť chtěl Karel V. knihy nepozbýt, nařizuje všechna okna knihovny uzavřít železnými mřížemi a mosazí malovanými skly. Třebaže práce se mohla provádět kdykoli, je na příkaz krále instalována stříbrná lampa a třicet malých svícnů. Jenž jsou každé noci rozsvěceny. Obložení stěn je vyrobeno z baltského dřeva a vše je zdobeno basreliéfními sochami Gillese Malleta.

Palác Louvre opuštěný francouzským králem Ludvíkem XIV. ve prospěch zámku Vesailles je rychle opuštěn …

Obsazen jen výjimečně po dobu královských návštěv neb zasedání rady.

Od roku 1672 sídlí v paláci Louvre akademie:

- nejprve Francouzská akademie

- od roku 1692 Akademie malířství a sochařství, jež obsazuje velký salon a přilehlé místnosti

- v témže roce obsazuje královniny komnaty Akademie architektury

- rok 1697 znamená příchod Akademie politiky, jenž vystavuje své reliéfní mapy ve velké galerii

- v roce 1699 přichází Akademie věd

- v roce 1778 je v paláci založena Královská lékařská společnost

V paláci se také usazuje Královská tiskárna.

Pyramide du Louvre

Pyramida v Louvre (francouzsky: Pyramide du Louvre) je velká skleněná a kovová vstupní brána a střešní okno navržené Čínsko – americkým architektem Ieoh Ming Peiem . Pyramida se nachází na hlavním nádvoří paláce Louvre a je obklopena třemi menšími pyramidami. Velká pyramida slouží jako hlavní vstup do muzea Louvre a propouští světlo do podzemní návštěvnické haly. Zároveň umožňuje návštěvníkům v hale výhled na palác a přes přístupové galerie se dostat do jednotlivých křídel paláce. Dokončena byla v roce 1989 jako součást širšího projektu Grand Louvre. Projekt Grand Louvre oznámil v roce 1981 francouzský prezident Francois Mitterrand.

Pyramida a podzemní hala pod ní byly vytvořeny kvůli nedostatkům dřívějšího uspořádání paláce, které již nedokázalo zvládnout rostoucí počet návštěvníků.

Historik designu Mark Pimlott uvádí:

Plán architekta Peie efektivně rozmisťuje lidi z centrální haly do nesčetných destinací v rámci rozsáhlé podzemní sítě …

Architektonická konstrukce evokuje v gigantickém měřítku starobylé atrium pompejské vily.

Zpracování otvoru nahoře s kružbami technických odlitků a kabelů evokuje atria firemních kancelářských budov.

Rušný pohyb lidí ze všech směrů evokuje haly vlakových terminálů nebo mezinárodních letišť.

Stavba pyramidy vyvolává mnoho let živé estetické a politické debaty. Kritika se obvykle zaměřuje na čtyři oblasti:

1. Modernistický styl budovy je v rozporu s klasickým francouzským renesančním stylem a historií Louvre.

2. Pyramida jako nevhodný symbol smrti ze starověkého Egypta.

3. Projekt je megalomanskou pošetilostí vnucenou soudobým prezidentem Francoisem Mitterrandem.

4. Čínsko – americký architekt Pei nebyl dostatečně obeznámen s francouzskou kulturou, aby mu byl svěřen úkol modernizace této cenné pařížské památky.

Ti, jenž kritizovali estetiku. Prohlásili:

Je svatokrádežné manipulovat s majestátní starofrancouzskou renesanční architekturou Louvre.

Pyramidu označili za anachronický vpád egyptského symbolu smrti uprostřed Paříže.

Příběh má pokračování …

Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:

Muž, který prochází zdí

parissecret.com

Basilique du Sacré de Montmartre

fr.wikipedia.org

Palais des Tuileries

fr.wikipedia.org

Palais du Louvre

fr.wikipedia.org

Pyramide du Louvre

en.wikipedia.org