Na létajícím slonu
do města lásky
2. část
Eiffelova věž bude nejvyšší budovou,
jakou kdy člověk postavil.
Nebude svým vlastním způsobem
grandiózní ?
Budu téhle věži závidět.
Je slavnější než já …
Alexander Gustav Eiffel
Tour Eiffel
Eiffelova věž (francouzsky: La Tour Eiffel) je kovaná železná mřížová věž stojící na Champ de Mars v Paříži. Pojmenována je po inženýrovi Alexandru Gustavu Eiffelovi. Místními obyvateli přezdívaná " La dame de fer" (česky: Železná dáma).
Návrh Eiffelovy věže je připisován Maurici Koechlinovi a Émile Nouguierovi, dvěma vedoucím inženýrům pracujícím pro Compagnie des Établissements Eiffel (společnost vlastněná a řízená A. G. Eiffelem). Vznikl po diskusi o vhodném ústředním bodě pro navrhovanou světovou výstavu Exposition Universelle v roce 1889, která se měla konat u příležitosti stého výročí Francouzské revoluce.
Navrhovaná věž byla předmětem kontroverzí a vyvolala kritiku jak od těch, kteří nevěřili v její realizovatelnost, tak i od těch, kteří proti ní protestovali z uměleckých důvodů. Před výstavbou Eiffelovy věže nebyla nikdy postavena žádná stavba s výškou 300 metrů nebo dokonce 200 metrů a mnoho lidí se domnívalo, že to není možné.
Gustav Eiffel reagoval na tuto kritiku přirovnáním své věže k egyptským pyramidám.
Práce na základech začaly 28. ledna 1887. Základy pro východní a jižní větev byly jednoduché. Jednotlivé nohy spočívaly na čtyřech dva metry dlouhých betonových deskách. Jedné, pro každý z hlavních nosníků, každé nohy. Západní a severní noha, které byli blíže řece Seině byly složitější. Každá deska potřebovala dvě piloty, instalované pomocí kesonů na stlačený vzduch, o délce 15 metrů a průměru 6 metrů. Každá z těchto desek podpírala blok vápence se šikmým vrcholem, který nesl podpěrnou patku pro kování.
Hlavní stavební práce byly dokončeny koncem března 1889. 31. března Eiffel oslavil výstup tím, že vedl skupinu vládních úředníků v doprovodu zástupců tisku na vrchol věže.
Eiffelova věž měla povolení stát dvacet let …
*****
Jsem zpět pod Eiffelovou věží. Dále vše probíhá již samostatně. Zakupuji vstupenku. Procházím velmi přísnou ale velice korektní kontrolou a jdu po schodech do druhého patra vstříc nádherným výhledům na město Paříž. Jeho památky a dominanty. Po dostatečném čase, jenž jsem věnoval svým smyslům, jsem dopřál totéž i svému fotoaparátu, jež jsem si pro takové příležitosti vezl sebou. Poté, co jsme byly oba dostatečně naplněni dojmy jsem se odebral směrem k východu. Cestou na místo srazu celé naší skupiny, přes Martovo pole, jsem dopřál svému parťákovi ještě několik záběrů na celou dominantu. Sraz celé skupiny byl u nedaleké vojenské školy. Martovo pole se jmenuje podle římského boha války Marse, což je velice příhodné, neb v minulém životě bylo Martovo pole vojenským cvičištěm patřícím k již zmíněné vojenské škole. Později je přebudováno na park, jímž je dodnes. Druhé místo na našem seznamu zaujímá, jen několik ulic vzdálená, Invalidovna.
Hotel des Invalides
Invalidovna (francouzsky: L' Hotel des Invalides), běžně nazývaná " Les Invalides" je komplex budov v 7. pařížském obvodu, který obsahuje muzea a památky. Všechny souvisejí s vojenskou historií Francie. Také nemocnici a vojenský domov důchodců, což byl původní účel komplexu. V komplexu se nachází Muzeum armády (Musée de l' Armée), Muzeum francouzské armády (Musée des Plans Reliefs) a Muzeum současné historie (Musée d' Historie Contemporaine). Součástí komplexu je také katedrála Saint Louis de Invalides, národní katedrála francouzské armády. Sousedí s královskou kaplí (Dome des Invalides), nejvyšší kostelní budovou v Paříži. S výškou 107 metrů. Ta byla přeměněna na mauzoleum předních francouzských vojenských osobností. Zejména hrobku Napoleona Bonaparte.
Ludvík XIV. Zahájil projekt nařízením dne 24. listopadu 1670 o vytvoření domova a nemocnice pro staré a postižené veterány z jeho mnoha vojenských tažení. Původním architektem invalidovny byl francouzský architekt Liberál Bruant. Vybrané místo se nacházelo na tehdejší předměstské pláni Grenelle (plaine de Grenelle). V roce 1676, kdy byl rozšířený projekt dokončen, měřila fasáda směřující k řece Seině 196 metrů na šířku. Komplex měl patnáct nádvoří, z nichž největší a nejdůležitější bylo Čestné nádvoří (Cour d' honneur de hotel des Invalides) určené pro vojenské přehlídky.
Cathédrale Saint Louis des Invalides
Katedrála svatého Ludvíka z Invalidovny (francouzsky: Cathédrale Saint Louis des Invalides) je sídlem biskupa diecéze francouzských ozbrojených sil. Je připojena k Invalidovně.
V duchu Ludvíka XIV. Se Invalidovna nesmí starat pouze o válečné invalidy, ale také dbát na morálku svých obyvatel. Stejně jako v Escurialu je čestné místo vyhrazeno kostelu. Logicky zařazenému pod patronát svatého Ludvíka, francouzského krále. Je stavěna od roku 1676 Julesem Hardouin Mansartem podle návrhu architekta Invalidovny Liberála Bruata. Kostel, sídlo farnosti pařížské diecéze do roku 1791 je pro vojáky otevřen od roku 1679. Zvonění zvonu jim připomíná jejich duchovní povinnosti:
Raní a večerní modlitbu. Závaznou účast na mši při nešporách, velkých svátcích a nedělích.
Zde lze podle starodávné tradice vidět vlajky a prapory odebrané nepříteli visící pod klenbou. První konzul chtěl zde umístit mistrovská umělecká díla zaslaná z Itálie po Tolentinské smlouvě. Rozhodne se však pro návrh architekta Pierra Fontaina pověsit zde vlajky odebrané nepříteli.
Cour d' honneur de l' hotel des Invalides
Čestné nádvoří (Cour d' honneur de l' hotel des Invalides) je hlavní nádvoří Invalidovny.
Architekt Liberál Bruat uspořádal celý prostor kolem hlavního nádvoří. Obdélníkový prostor je vhodný pro shromáždění, což je účel, jenž je dodnes rozhodující. Na nádvoří se vstupuje velkými dveřmi v severní zdi s přímím výhledem na kopuli Invalidovny. Po stranách nádvoří se nachází kryté galerie a dělostřelecké kanóny patřící Armádnímu muzeu. Vpravo a vlevo galerie sloužili jako refektáře s kapacitou 1500 osob. Na konci galerií vedou schodiště do prvního patra. V patře se dříve nacházely pokoje pro invalidy. Dnes jsou prostory vyhrazeny stálým expozicím Armádního muzea.
Tombeau de Napoléon
Napoleonova hrobka (Tomeau de Napoléon) je památník postavený jako součást Invalidovny. Slouží k uložení ostatků Napoleona po jeho repatriaci do Francie ze Svaté Heleny v roce 1840, neboli retour des cendres. Z iniciativy krále Ludvíka Filipa I. A jeho ministra Adolpha Thierse. Plánování hrobky sice započalo v roce 1840, ale dokončena byla až o dvě desetiletí později a slavnostně otevřena císařem Napoleonem III. 2. dubna 1861 poté, co mezitím zemřeli její propagátoři král Ludvík Filip I., architekt Louis Visconti a hlavní sochaři James Pradier a Pierre Charles Simart.
*****
Opouštíme Invalidovnu. Sedáme na metro, po cca dvaceti až dvaceti pěti minutách vystupujeme. Čeká nás krátký pěší pochod. Naším cílem a třetím místem na našem seznamu jsou Lucemburské zahrady.
Jardine du Luxemburg
Lucemburské zahrady (Le Jardine du Luxemburg), hovorově označovány jako Senátní zahrada (Le Jardine du Sénat) se nachází v 6. pařížském obvodu.
V roce 1611 se Marie Medicejská, vdova po francouzském králi Jindřichu IV. a regentka Ludvíka XIII., rozhoduje postavit palác jaký zná ze své rodné Florencie. Kupuje Hotel du Luxemburg a zahajuje přestavbu. Řízením stavby pověřuje francouzského architekta Salomona de Brosse.
V roce 1612 Marie Medicejská nechává vysadit na dva tisíce jilmů. Své zahradníky pověřuje vybudovat zahradu srovnatelnou se zahradami ve Florencii. Nejvýznamnější mezi nimi je zahradní architekt Tommaso Francini. Francini naplánuje dvě terasy s balustrádami a partery rozložené podél osy zámku. Kolem uspořádá kruhové nádrže. Východně od paláce postaví také Medicejskou fontánu jako nymfeum. Zahrada má rozlohu osm hekterů.
V roce 1630 kupuje Marie Medicejská další pozemek a rozšiřuje tak zahradu na třicet hektarů. Práce svěřuje francouzskému zahradnímu architektu Jacqusu Boyceauovi de la Barauderie, správci královské Tuilerijské zahrady a raných zahrad ve Versailles. Je jedním z prvních teoretiků nové a formálnější zahrady á la Francaise. Vytyčuje řadu čtverců podél uličky ve směru východ – západ. Na východě uličku uzavírá Medicejská fontána. Před palácem uličku doplňují partery s květinovými záhony a živými ploty. Uprostřed rozděluje uličku osmiboká nádrž s fontánou a výhledem na to, co je dnes Pařížská observatoř.
Pozdější panovníci zahradu do značné míry zanedbávali …
V letech 1799 až 1805 architekt Jean Chalgrin přeměnil palác na legislativní budovu. Zboural velké centrální schodiště a nahradil ho senátní síní v prvním patře. Zničil tak však, na zahradní straně hlavní budovy, kapli Marie Medicejské. Chalgrin také uzavírá boční terasy a tvoří tak prostor pro knihovnu. Zároveň v západním křídle vytvoří čestné schodiště.
Od 29. července do 15. října 1946 se v Lucemburském paláci konaly rozhovory Pařížské mírové konference.
*****
Naše cesta se dále ubírá Latinskou čtvrtí …
Latinská čtvrť (francouzsky: Quartier latin) je jednou z nejznámějších pařížských čtvrtí. Rozkládá se v 5. a 6. pařížském obvodu v jehož srdci se nachází Sorbona a hora Sainte Geneivéve. Na místě galsko římského města Lutetia, jenž se rozkládalo kolem fóra ležícího pod současnou ulicí Soufflot. Protínají ji " cardos Paris", severojižní osy galsko římského původu odpovídající současné ulici Saint Jacques a bulváru Saint Michel.
Bulvár Saint Michel nás bude provázet dále. Bulvárem procházíme až k jeho křížení s bulvárem Saint Germain. Neméně slavným bulvárem, který vede v ose východ západ a bulvár Saint Michel roztíná ve dví. Na bulváru Saint Germain se zdržíme jen krátce a poté odbočíme doleva do ulice Rue Dante. Chtě překonat řeku Seinu a doputovat na ostrov de la Cité k našemu cíli. Katedrále Notre Dame de Paris. Avšak … Než se tak stane. Dám na doporučení průvodkyně a navštívím jednu z místních restaurací. Velice roztomilým překvapením je, že jídelní lístek obdržím ve svém rodném jazyce. Báječně naladěn a náležitě posilněn pokračuji v cestě přes řeku Seinu po Pont au Double na ostrov de la Cité …
Příběh má pokračování …
Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:
Tour Eiffel
en.wikipedia.org
Hotel des Invalides
en.wikipedia.org
Jardine du Luxenburg
en.wikipedia.org
Latinská čtvrť
fr.wikipedia.org