Na křídlech vážky
2. část
Stíny jsem házela na tvůj mystický plamen,
aby krví ti v soumracích jasněji zářil,
v bouření vichrů jsi uslyšel údery světla
a let země, jak prostorem víří.
Ukázala jsem ti,
že za noci propadají se dna pozemských moří
a z hlubin že třpytí se obrazy světů,
drobné jen slabým tvým zrakům.
Hudbu říjnových paprsků podložila jsem textem
májových písní,
a v korunách opadávajících stromů jásali ptáci,
kteří se vrátí.
A když zesmutněla tvá láska,
přinášela jsem ti pozdravení zápasících
a vichřicí času,
jež zdvihá oblaky prachu
na cestách budoucích duší,
Zanášela jsem k tobě chorály svatých,
kteří budou rozkazovati odpovídáním
(neb vůle svatých je květem,
jenž roste za magického žehnání hvězd,
a mystický, otvírá poklady
ukryté staletí v hlubinách skal).
Otokar Březina
Hudba pramenů
Královna nadějí
S Vojtěchem spočíváme v autobusu a cestujeme směrem na jih. Naším cílem je městečko ležící v rozsáhlé mělké proláklině při ústí Štěpánovického potoka do říčky Rokytné. Městečko se zve Jaroměřice nad Rokytnou. Tak jako v předešlém případě naším cílem není samotné město, avšak zdejší zámek. Honosící se pojmenováním Moravské Versailes.
Zámek Jaroměřice nad Rokytnou
Prosím váženého čtenáře, aby následující řádky bral s určitou shovívavostí. Informací o zámku není mnoho a jen těžko se hledají. A ještě hůře ověřují.
Původně jsou Jaroměřice v zeměpanské držbě. Roku 1329 je získává Raimund z Lichtenburka do zástavy. Šlechtický rod Lichtenburků poté vlastní Jaroměřice po celé 14. a 15. století. Podle všeho staví tvrz.
V roce 1498 předává český král Vladislav II. Jagelonský tvrz, městečko a k tomu náležející statky Václavu z Ludanic. V roce 1512 již však náleží tvrz Janu z Pernštejna, jež ji v roce 1543 postupuje spolu s panstvím Jindřichu Meziříčskému z Lomnice.
Za správy šlechtického rodu Meziříčských z Lomnice dochází k přestavbě tvrze na renesanční zámek. Renesanční podobu zámku zachycuje neznámí malíř v druhé polovině 17. století. Obraz je uložen v depozitáři zámku.
Budovu zámku obepíná z jihu a východu zahrada, jenž sahá ke břehu říčky Rokytné. Vymezena je hradební zdí s půlválcovými baštami vybavenými střílnami. Její pravidelnou geometrickou kompozici tvoří čtvercové nebo obdélníkové záhony a síť rovných cest.
V roce 1609 opět zámek a panství mění majitele. Když Kateřina Meziříčská prodává tyto statky Zikmundu z Tiefenbachu.
Po bitvě na Bílé hoře získává panství šlechtický rod Questenberků. Jan Adam z Questenberku přestavuje dosavadní renesanční sídlo v Jaroměřicích na barokní zámek, jež patří k největším a nejmonumentálnějším zámeckým architekturám první poloviny 18. století u nás i v Evropě. Projekt vypracoval známí rakouský architekt Jakub Prandtauer.
Stavební úpravy začaly v roce 1700 a skončily teprve v roce 1737. Při přestavbě je částečně respektován půdorys původního renesančního zámku. Z něhož se dochovaly obvodové zdi. Jádro nové stavby tvoří dvoupatrové hlavní křídlo, kde se nachází hlavní sál. Příčná křídla jsou dostavěna ve 20. letech. Stavbu završuje přestavba děkanského kostela svaté Markéty, jenž se tak stává součástí zámeckého areálu.
Na začátku 18. století, společně s přestavbou zámku, se pracuje i na úpravě zahrady. Původní podoba zahrady je známa z vyobrazení, jenž pravděpodobně namaloval Mikuláš Milich. Zřejmě podle projektu rakouského architekta Johanna Lucase von Hildebrandt. O nové barokní pojetí zahrady se zasloužil francouzský architekt Jean Trehet v roce 1715. Celou zahradu lze rozdělit na tři části. Pravidelný francouzský parter. Mezi zámkem a korytem říčky Rokytné. Uměle vytvořený divadelní ostrov a anglický park s lipovými alejemi. Okrasná zahrada s pískovými cestami tvořená pravidelným podélným francouzským parterem ohraničuje tok říčky Rokytné. Založena je na místě předcházející renesanční zahrady. Jednotlivé části parteru jsou od sebe odděleny stříhanými špalíry. Do zahrady se vstupuje po schodišti probíhajícím v ose zámku. Propojení zahrady podtrhuje i salla terena v přízemí západního zámeckého křídla. Parter přímo pod zámkem je zdoben bohatou broderií v jejímž středu vyniká do země zapuštěná kruhová kašna.
V roce 1954 jsou do kompozice parteru včleněny barokní sochy s mytologickým námětem a bohatě tvarované barokní lavice z pískovce pocházejícího z roku 1734.
Za říčkou se v zámecké ose nachází uměle zbudovaný ostrov tvaru bastionu obtékaný dvěma slepými rameny říčky Rokytné. Zámecká pohledová osa vrcholí terasou zámecké scény přírodního divadla.
Zbytek rozsáhlého anglického parku tvoří bývalá štěpnice, jenž je dnes částečně osázená lipovými alejemi. Vzrostlejší stromy lemují spíše jen okraj parku.
Charakter parku na druhém břehu říčky je spíš volnější a tvoří tak kontrast k pravidelné zahradě pod zámkem. Přesto se však nejedná o typický krajinářský park anglického typu.
*****
V západní části zahrady situované pod kostelem se nachází užitková zahrada se skleníkem a domkem pro zahradníka.
Užitková zahrada
Sloužila primárně k zásobování šlechtických stolů zeleninou, květinami, bylinami, kořením a ovocem. Tyto funkce se buďto snoubily v jednotné kompozici nebo byli oddělené. Což se týkalo především štěpnic s ovocnými stromy. V období baroka je zvykem pěstovat okurky, salát, melouny, dýně, mrkev, hrášek a mnoho dalších. Pěstovali se i dnes méně obvyklé druhy zeleniny jako vodnice, šťovík, různé druhy řeřichy, kerblík atd. Již tehdy je známo nejrůznější ovoce. V Šlechtických zahradách se pěstovaly desítky typů hrušní, jabloní a třešní.
Nedílnou součástí užitkových zahrad je také pěstování květin k řezu. Pro výzdobu zámeckých interiérů. Používají se růže, lilie, aksamitník, pryskyřník, kosatec a mnohé další.
V jaroměřickém zámku se prostor, kde se nalézala užitková zahrada, dochovaná do dnešních dnů. Na rozdíl od mnoha jiných šlechtických sídel. Dobovým dokladem budiž indikační skica z devatenáctého století.
Dnes je užitková zahrada stále využívána a to jednak k pěstování bohatého sortimentu letniček i trvalek, jež slouží k výzdobě zámeckých interiérů na prohlídkových trasách. Také jako pěstírna pro dosadbu květin a keřů do okrasné zahrady.
*****
Vzdělaný a scestovalý Jan Adam proslul i svou mimořádnou zálibou v hudbě. Vyhledával hudební mistry své doby. Zvláště ve Vídni. Jeho zásluhou se stalo jaroměřické divadlo jedním z nejvýznamnějších zámeckých divadel první poloviny 18. století u nás. Známou zámeckou kapelu vedl přední český hudební skladatel pozdního baroka František Václav Míča.
Míču proslavila jeho opera o původu Jaroměřic, jenž je uvedena v jaroměřickém zámeckém divadle v roce 1730. Jejím jádrem je lidová pověst o založení města.
Smrtí Jana Adama roku 1752 rušný kulturní život v Jaroměřicích, trvající s nevšední intenzitou půl století, utichá.
Od té doby se majitelé panství často střídají …
*****
Nedílnou součástí zámku je i budova kostela svaté Markéty.
Kostel svaté Markéty
Kostel svaté Markéty je farní kostel římsko – katolické farnosti Jaroměřice nad Rokytnou. Společně s jaroměřickým zámkem představuje dominantu města. Od 1. ledna 2002 je chráněn jako národní kulturní památka.
Na místě dnešního kostela svaté Markéty stával asi 400 let již jeho předchůdce. O zakladateli, slohu nebo vnitřní výbavě původního kostela nejsou dochovány žádné zprávy. Jediná informace, jenž tvoří výjimku souvisí s dostavbou věže v polovině 16. století.
Původní kostel zničil velký požár dne 2. července 1631. Požár tehdy strávil nejen kostel, ale i na třicet domů, zámek i radnici.
Nový farní kostel nechává postavit hrabě Jan Adam z Questenberka, patron chrámu a držitel jaroměřického panství. Ten svůj majetek získává od svého otce Jana Antonína. Kdo je autorem kostela? To není zcela jasné. Pravděpodobně rakouský architekt Johann Lukas von Hildebrandt nebo Jakub Prandtauer. Kuriozitou budiž, že dochovaný původní projekt je poněkud odlišný od skutečné podoby kostela.
Půdorys lodi má tvar elipsy o délce dvacet metrů orientovaný v ose západ – východ. Uvnitř je osm mohutných pilířů spojených tenkou zdí, jenž vytvářejí šest čtvercových výklenků. Dva z nich dávají prostor pro postranní velké oltáře. Pilíře a klenbové pásy nesou tambur zakončený římsou, jež se vypíná na dvacet metrů vysoko. Nad tímto se klene kupole do výše 27 metrů pod níž se vznáší osmiboká lucerna s božím okem.
Chrám svaté Markéty má dvě věže. Na rozdíl od již zmíněného projektu se však nepřimykají souměrně. Zatím co severní věž splývá s čelní hranou předsíně. Jižní věž se vzdaluje na vzdálenost pěti metrů a s budovou kostela ji poutá jen zvláštní zeď. Samotná podoba věží pak zůstává totožná. Téměř čtvercový tvar dvoupatrové věže, čnící na čtyřicet metrů vysoko. Po rekonstrukci je jižní věž zpřístupněna a zastává roli jako vyhlídková. Naopak severní věž, jež ukrývá zvony, se jeví nepřístupně. Avšak i zde se naskytne zvláštní možnosti a to při svátku "Noc kostelů".
Mezi léty 2019 a 2022 probíhá zcela komplexní rekonstrukce.
*****
Zámek i zahrady jsou i v takto pozdních a zamračených dnech jistě úchvatné, avšak máme v úmyslu navštívit ještě jedno místo. Zbývající čas odpoledne věnujeme Muzeu Otokara Březiny. Básníkovi, spisovateli a učiteli na zdejší měšťanské škole. Jež zde strávil podstatnou část svého života.
Muzeum Otokara Březiny
Muzeum v Jaroměřicích nad Rokytnou. Nachází se v domě pekaře Vlčka na ulici Březinova č.p. 46. Dům v secesním stylu, ve kterém muzeum sídlí, je na seznamu kulturních památek České republiky.
Píše se rok 1901 a do jaroměřické školy přichází nový učitel Václav Jebavý. Již v té době známí jako básník Otokar Březina. Stává se tak zásluhou zdejšího ředitele Josefa Moučky, jež prosazuje, aby na učitelské místo místní měšťanky ze tří uchazečů nastoupil právě Otokar Březina. Básník se nastěhuje do podnájmu u Höferů, do domku hned vedle školy, kde setrvá až do roku 1913. Zde ho navštěvuje v roce 1906, v té době ještě profesor, T. G. Masaryk s chotí. Na domě je pamětní deska od jaroměřického učitele Josefa Kapinuse.
Od roku 1913, až do své smrti, obývá Otokar Březina první patro domu pekaře Vlčka. Dnešní Muzeum Otokara Březiny. Již během básníkova pohřbu 28. března 1929 se sešlo několik jeho nejbližších přátel jako František Bílek, Jakub Deml, učitelka E. Lakomá, školní inspektor M. Lukšů a profesor Jech. Shodli se, že v místě, kde básník žil a zemřel, zřídí muzeum, ve kterém budou památky na velkého básníka a vzácného člověka trvale uchovány.
Hned v roce 1930 je na domě odhalena pamětní deska od sochaře Františka Bílka. Správy nad nově otevřeným muzeem se ujímá v roce 1932 Společnost Otokara Březiny v čele s Ferdinandem Höferem. Muzeum je v této době prvním literárním muzeem na Moravě.
Muzeum funguje i za druhé světové války. Uschovány jsou však některé památky. Například fotografie ze setkání s T. G. Masarykem nebo překlady židovských autorů.
Po druhé světové válce je dům vykoupen Městským národním výborem Jaroměřice a město jej tak získává do své správy. V padesátých létech jsou zrušeny spolky a zrušena je i Společnost Otokara Březiny. Památky jsou odvezeny do třebíčského muzea. Budova památníku poté pomalu chátrá. Později hrozí i zřícení budovy. Po zásahu brněnských památkářů se začíná jednat o opětovném zprovoznění muzea.
Po revoluci v roce 1989 dochází k rekonstrukci budovy a muzeum je po finanční pomoci znovu otevřeno k 125. výročí narození Otokara Březiny 11. září 1993. O znovuotevřené muzeum se stará obnovená Společnost Otokara Březiny. V roce 2011 je u muzea otevřena Zahrada symbolů věnovaná Karlu Čapkovi.
*****
Zde by mohla naše návštěva Jaroměřic prostě skončit, avšak bylo by velice nedbalé a krátkozraké nezmínit i samotnou osobnost Otokara Březiny.
Otokar Březina
Český básník a spisovatel, představitel symbolismu. Ovlivnil vývoj české poezie ve 20. století. Vlastním jménem Václav Ignác Jebavý.
Narodil se 13. září 1868 v jihočeských Počátkách č.p. 224 manželům Ignáci Jebavému, toho času obuvníku a měšťanu v Počátkách a jeho manželce Kateřině, rozené Fákové. Pokřtěn je jako Václav Ignác Jebavý. Otec je již potřetí ženat a syn Václav vyrůstá jako jediné dítě starších rodičů. V čase svatby, v roce 1866, je Ignáci Jebavému padesát let a manželce Kateřině 34 let.
Po základní školní docházce v Počátkách postupuje v roce 1883 na jezuitské gymnázium v Telči. Zde se účastní kulturního života. Maturuje pak v roce 1887.
Po maturitě se stává učitelem v obci Jinošov u Náměště nad Oslavou. V tomto období počíná jeho osamělost. Do Březinova života výrazně zasahuje smrt obou rodičů v jednom roce. Určitou úlevu shledává v milostném přátelství se starší, filozoficky a mysticky založenou Annou Pammrovou, dcerou revírníka z nedaleké myslivny. Jejich známost však zůstává jen plachým vztahem dvou oduševnělých lidí. Básníka tím naplňuje bolestnou rezignací.
V roce 1888 získává doplňkovou maturitu na učitelském ústavu v Praze. Poté působí v letech 1888 až 1901 v moravském městysu Nová říše. Otokar Březina se všeobecně projevuje jako samotářský, do sebe uzavřený člověk. Pro něhož je únikem studium starověké, indické ale i novější evropské filozofie. Stejně jako studium jazyků je zajímavější než cokoliv jiného.
V roce 1894 skládá v Soběslavi učitelskou zkoušku pro měšťanské školy. Zde upoutá pozornost ředitele měšťanské školy v Jaroměřicích. Tady začíná učit v roce 1901.
V roce 1925 odchází definitivně do penze.
Otokar Březina umírá na vrozenou srdeční vadu 25. března 1929 v Jaroměřicích, kde je také pohřben. Pomník na jeho hrobě "Tvůrce a jeho sestra bolest" vytvořil přítel a sochař František Bílek.
Příběh má pokračování …
Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:
zámek Jaroměřice nad Rokytnou
Z knihy
Hrady, zámky a tvrze v Čechách,
Moravě a ve Slezsku
Jižní Morava
Zahrada nebo park
pamatkovykatalog.cz
kniha
Hrady, zámky a tvrze v Čechách,
Moravě a Slezsku
Jižní Morava
užitková zahrada
Z doprovodné tabule na místě
kostel svaté Markéty
cs.wikipedia.org
Muzeum Otokara Březiny
otokarbrezina.cz, cs.wikipedia.org
Otokar Březina
cs.wikipedia.org, databazeknih.cz,
otokarbrezina.cz