Na křídlech vážky 

1. část

Všichni lidé sní, ale ne stejně.

Ti, kteří sní v noci v zaprášených koutech svých myslí,

se probudí a zjistí, že to byla marnost.

Nebezpeční jsou lidé snící ve dne,

protože se mohou s otevřenýma očima

vydat za svým snem a uskutečnit ho.

Thomas Edward Lawrence

Neodpoutávej se nikdy od svých snů!

Když zmizí, budeš dál existovat,

ale přestaneš žít.

Mark Twain

Před něco víc jak měsícem jsem se vrátil z pracovního pobytu v Nizozemsku. Má toulavá duše však naslouchá vábení Sirén.

Můj dlouholetý kamarád, spolupracovník a průvodce, se kterým jsem se seznámil při studiu na Obchodní akademii v Praze Vojtěch mne oslovil s návrhem poznávací cesty po jižní Moravě, jež by pokračovala do rakouské Vídně a do lázní na jižním Slovensku. Bez meškání jsem souhlasil.

Jednoho listopadového pátku tedy stojím na vlakovém nádraží a čekám na příjezd vlaku. Sebou mám svého trvalého parťáka fotoaparát. Svůj oblíbený kufr, jenž mne provází na téměř všech cestách jsem tentokrát vyměnil za batoh. Vezu přeci jen o něco více věcí a připadalo mi to praktičtější než si vzít kufr.

Po příjezdu vlaku nastupuji. Usazuji se v kupé. Na řadu přichází tradiční rituál. Nasazuji si sluchátka a pouštím příjemnou hudbu. Relaxuji. Vlak mne unáší na východ. Po hodině drncání po kolejích a sladké relaxaci zastavuje vlak v Jihlavě na hlavním nádraží. Zde je potřeba přepřáhnout elektrickou lokomotivu za dieselovou. Tady se také ke mně připojuje Vojtěch. Po nezbytné pauze vyhrazené výměně lokomotivy uháníme dále taženi dieselovou lokomotivou. Vystupujeme o dvě stanice dále. V Třebíči. Naším cílem však není ani tak samotné město, jako především zdejší zámek.

Zámek Třebíč

Prvním krokem k osídlení oblasti je založení benediktinského kláštera moravskými přemyslovskými knížaty Oldřichem Brněnským a Litoldem Znojemským v letech 1101 až 1104 na ostrohu nad řekou Jihlavou. V první polovině 13. století je pravděpodobně rozhodnuto o přestavbě dřevěného klášterního komplexu na kamennou podobu.

V poslední třetině 13. století, za vlády českého krále Přemysla Otakara II., vzniká pod klášterem na pravém břehu řeky Jihlavy tržní osada, kam se sjíždějí obchodníci a řemeslníci z širokého okolí. První písemná zpráva opata Martina o městě pochází z roku 1277. Někdy v té době sem přicházejí židé. Usazují se na levém břehu řeky Jihlavy, kde v průběhu staletí vytvoří silnou židovskou komunitu, jenž se stává nedílnou součástí města.

Slibný rozvoj města se zastavuje v roce 1468, kdy je město zničeno během války mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem.

Klášterní zboží věnuje Matyáš Korvín pánům ze Šternberka jako náhradu za škody jež utrpěli v jeho službách. Klášterní statky tak přecházejí do světských rukou.

V roce 1490 uděluje plnou moc český král Vladislav Jagellonský Vilému z Pernštejna k vyplacení zástavních věřitelů třebíčských statků. Vilém z Pernštejna zastavené statky vykupuje a klášter začíná nákladně opravovat. Klášter je přestavěn na renesanční zámek. Celé jižní křídlo je pravděpodobně zbouráno a vystavěno nově. Ambit je upraven do současné podoby. Zrušeno je předhradí a na jeho místě postaven mlýn. Upuštěno je od obnovy západního předpolí.

Následující majitelé panství Osovští z Doubravice velice sledují hospodářské zřetele a tak dochází k přeměně baziliky na pivovar. Dále staví vysunuté jihozápadní křídlo zámku. V přízemí je vybudována dvoulodní renesanční hala se čtyřmi žulovými sloupy a křížovou klenbou. V patře jsou pak vybudovány obytné prostory. Poté přistavují další patro na hlavní trojkřídlou budovu. Budují severní vstupní trakt, který tvoří nový hlavní vstup do areálu zámku.

V 17. století přechází Třebíč do majetku šlechtického rodu Valdštejnů, kteří pokračují v přestavbě. Především v barokním duchu. Za vlády Rudolfa Františka Augustina vzniká Kamenný sál jako místo společenských setkání. Vyznačuje se obdélníkovým půdorysem a mramorovou podlahou. Znakové a ornamentální rokokové výmalby se sál dočká v 18. století. Poslední valdštejnským majitelem zámku je od roku 1932 Emanuel hrabě Waldstein – Wartenberg.

Zámek a jeho příslušenství jsou zkonfiskovány státem v roce 1945.

Dnes je zámek sídlem Muzea Vysočiny Třebíč. Místní expozice nabízejí zajímavý vhled do historie regionu.

Muzeum Vysočiny Třebíč

expozice

Svět neživé přírody – návštěvníkům umožňuje nahlédnout nejen do rozmanitého světa regionální geologie a geologického vývoje Třebíčska, ale díky multimediální prezentaci také na neustále překvapující soustavy mineralogie, petrografie a nerostných surovin. Vedle z evropského hlediska výjimečné kolekce moravských vltavínů jsou prezentovány v republikovém měřítku neopomenutelné nerosty pegmatitů, nerosty "tropických zvětralin" a nerosty křemenných žil.

Klášterní expozice (Svět portálů a bran) – expozice, kombinující památkový a muzejní přístup k prostoru, seznamuje návštěvníka se zcela mimořádným interiérem někdejšího benediktinského kláštera, jehož tradice sahá až do 12. století. Prostor s cennými architektonickými detaily je obohacen o dochované náhrobky šlechtického rodu Osovských z druhé poloviny 16. století. Část expozice má status památky UNESCO. Závěr výstavy zachycuje dramatické osudy církve i konkrétních kněží v padesátých letech 20. století, např. Čihošť a Babice. Také tato trasa využívá při prezentaci témat moderních technologií.

Lidé. Místa. Osudy – expozice představuje v nových souvislostech příběhy lidí a míst Vysočiny napříč staletími:

Člověk vzývající – přináší pohled na vztah člověka k víře. Zvláštní pozornost je věnována židovskému náboženství a lidové tradici betlémů.

Člověk tvořící – seznamuje návštěvníka s výtvarným uměním ve sbírkách muzea. Prostřednictvím multimediálních technologií představuje architektonický vývoj Třebíče. Zachyceny jsou též osudy básníků Vítězslava Nezvala a Jana Zahradníčka.

Člověk objevující – prezentuje orientální sbírky. Včetně zajímavých darů místního rodáka generála Jana Syrového. Neschází ani pohled na přírodu Třebíčska. K jejímž jedinečnostem patří např. Mohelenská hadcová step.

Člověk bojující – ilustruje několik dramatických kapitol z dějin Třebíče spjatých s válečnými událostmi české historie. Zvláštní pozornost je věnována dobytí města uherským králem Matyášem Korvínem v roce 1468.

Člověk pracující – demonstruje silnou tradici řemesel a cechů. Postupný zrod tovární výroby a pohled na proměny venkova.

Zámecká expozice (Valdštejnové na Třebíči) – Vůbec poprvé od roku 1945 se na třebíčském zámku objevuje expozice věnovaná valdštejnskému rodu v Třebíči. Rod Waldstein – Wartenberg, jenž zde sídlil od 17. století do konce druhé světové války. Zdůrazněno je období přelomu 19. a 20. století. Návštěvníci mají možnost projít šlechtickými interiéry. Dětským pokojem či bohatě vybavenou knihovnou. Součástí expozice je rovněž zcela mimořádná sbírka dýmek. Pro instalaci jsou vedle unikátních archivních materiálů využity také vzpomínky hraběnky Anny Marie Waldstein – Wartenberg.

Tuto jedinou expozici je možné navštívit pouze s průvodcem a ve stanovený čas (standardně v celou hodinu).V počtu od dvou do patnácti účastníků.

Aby naši návštěvu bylo možno prohlásit za komplexní je potřeba zmínit ve výčtu i baziliku svatého Prokopa, jež je nedílnou součástí areálu zámku.

Bazilika svatého Prokopa

Historie baziliky je těsně spjata s historií třebíčského benediktinského kláštera. Počátky baziliky sahají až do roku 1101. Předchůdkyní baziliky je kaple svatého Benedikta, jež vzniká v roce 1104. Vysvěcena je pražským biskupem Heřmanem. O pět let později už má klášter vlastní kostel . Ten vysvětil roku 1109 biskup Jan II. a jeho patrociniem je Nanebevzetí Panny Marie. V kryptě tohoto kostela je roku 1112 pochován kníže Litold Znojemský a roku 1115 i Oldřich Brněnský zakladatelé kláštera.

Klášter bohatne a nabývá na významu. Asi v polovině 13. století je přebudován na pevnost. Tato přestavba započala zhruba kolem roku 1240. Hotovo je po dvaceti letech. Přestavba sice znamená zánik původních románských objektů kláštera, avšak zároveň dává vzniknout dnešní bazilice. Kostel je původně zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie, ale ztrácí významnosti a to až do poloviny 17. století. Využívá se jen jako hospodářské stavení u původního zámku.

Až na počátku 18. století nechává Jan Karel z Valdštejna východní část někdejšího kostela, chór a presbytář oddělit od zbytku stavby a v roce 1704 nechává v oddělené části zřídit zámeckou kapli zasvěcenou svatému Prokopovi. Teprve Jan Josef z Valdštejna však nechává pobořenou budovu někdejšího kostela renovovat a přestavět do novější podoby. K tomu dochází mezi lety 1725 a 1733. Stavbu projektuje František Maxmilián Kaňka. Někdy kolem roku 1750 se kostel již pravidelně využívá.

V roce 2018 následuje rekonstrukce baziliky. Jsou opraveny krovy a vyměněna střešní krytina. Je obnovena fasáda na západní straně budovy. Dokončena oprava trpasličí galerie. Některé sloupy z galerie jsou sejmuty a uloženy do lapidária v kryptě.

Roku 2019 je v areálu třebíčského zámku připravena, ve spolupráci s Turistickým informačním centrem, nová prohlídková trasa pod názvem: Příběh benediktinského opatství. Prochází okolím zámku, přes zahrady, příkop a kolem baziliky.

Mimořádná architektonická hodnota baziliky svatého Prokopa tkví v tom, že v sobě spojuje principy dvou slohových období: Románského a gotického. Není to přitom stavba přechodní. Prvky gotické nepřekrývají prvky románské. Přestože stavitelé chrámu vycházeli z románské koncepce, jsou již seznámeni s gotickými prvky a pracovali s nimi. Příkladem jsou masivní gotická žebra krypty. Přitom vnějšek velké apsidy je s výjimkou několika detailů takřka zcela románský.

Zajímavostí, která vyniká jakmile jsou zdi zbaveny omítek a ponechána jim jejich surová kamenná podoba, jsou značky kameníků na některých kvádrech. Vnitřní omítky jsou odstraněny na popud dalšího obnovovatele kostela. Architekta Kamila Hilberta. Za obnovou vůbec ale stojí třebíčský děkan a farář zámecké farnosti František Borgiáš Doležal.

*****

S odcházejícím polednem přichází čas pohnout se dál. Opouštíme tedy zámek a míříme zpět. Po zámku navštěvujeme ještě turistické informace. A že je co obdivovat … Množství informací je rozsáhlé a chvíli nám trvá se v nich zorientovat. Asi po dvaceti minutách informace opouštíme a jdeme na autobusové nádraží. Ne, nemusíte se bát. Nespletl jsem se. Naši následující cestu absolvujeme autobusem. Do míst, kam se na celé odpoledne, máme v úmyslu vypravit totiž vlak nejede. Již vidím budovu autobusového nádraží. Najednou mne obestře zvláštní pocit. Pocit, jako bych něco opomněl. Přemýšlím co? Začnu prohledávat batoh a nic. Prohledávám kapsy a … U poslední mi to dojde. Nemám peněženku. Začnu listovat pamětí. Kde jsem ji viděl naposled? Téměř okamžitě se spustí alarm. Měl jsem ji v informacích. "Do prkýnka dubovýho", ujede mi. Musíme se vrátit. Otáčíme tudíž kormidlem zpět. Do provozovny informací vtrhnu jako velká voda. Pracovnice informací mne už vyhlíží s mou peněženkou v ruce. Ve stejný okamžik zamrznu v pohybu. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem naprosto v klidu. Přebírám svou peněženku a pronáším děkovnou řeč. Vojtěch už to nevydrží a dloubne mě. S argumentem "naše cesta". Jen zvládnu zopakovat, " jistě, naše cesta". Opouštíme podruhé informace a jdeme na autobusové nádraží. Teď již bez přerušení. Přicházíme do nádražní budovy získat informace o spojení. Ke své hrůze zjišťuju, že autobus, kterým jsme chtěli jet, mezitím stačil odjet. Avšak bez nás. Další jede za hodinu. Trochu zklamáni využíváme pohostinnost nádražní čekárny. Získaný čas tak využíváme na svačinu a kávu, jež máme pro tentokrát sebou.

Příběh má pokračování …

Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:

zámek Třebíč

visittrebic.eu, cs.wikipedia.org

Muzeum Vysočiny Třebíč

muzeumtr.cz

bazilika svatého Prokopa

cs.wikipedia.org