Máriova paleta z Dolomit 

3. část

Tajemství života je

sedmkrát padnout

a osmkrát vstát

Paulo Coelho

Pamatuj,

i ta nejtěžší hodina ve tvém životě,

má jen 60 minut

Sofokles

Passo Pordoi

Průsmyk Pordoi (italsky: Il passo Pordoi, německy: Pordoijoch) je alpský průsmyk v Dolomitech. Nachází se v nadmořské výšce 2 239 metrů. Na hranici mezi Benátskem a Tridentskem – Horní Adiží. Mezi pohořím Sella na severu a Marmolada na jihu.

Z průsmyku máte nejrychlejší přístup do skupiny Sella. Jejímž nejvyšším vrcholem je Piz Boé vysoký 3 152 metrů. Dostanete se tam lanovkou od firmy Hölzl, která jediným skokem dosáhne Sass Pordoi ve výšce 2 950 metrů. Nejjižnějšího výběžku skupiny Sella.

Alta Via č. 2, jenž začíná ve městě Brixen a končí v obci Feltre protíná průsmyk Pordoi.

Přestože se zde nenacházejí žádné nemožné stoupání ani obtížnosti (průměrné stoupání je jen 6 % na obou stranách). Je mezi cyklistickými nadšenci známí, jak pro krásu krajiny, ve které se nachází. Tak i proto,že se na něj od 40. let 20. století stoupá v rámci Giro d'Itália. Kromě toho je to jeden z průsmyků (spolu s průsmyky Sella, Gardena a Campolorgo), které jsou součástí Sellarondy a Maratona delle Dolomiti, cyklistického závodu na dlouhé tratě.

Od roku 2006 se zde také koná amatérská časovka platná pro závod Ama Tour. Mistrovství světa v amatérské cyklistice. Arabba – Passo Pordoi.

Průsmyk Pordoi je jedním z historických dolomitských průsmyků, kterým několikrát procházel profesionální závod Giro d'Itália. Poprvé byl zdolán v roce 1940. Čtyřikrát tudy procházela etapová trasa a to v letech 1990, 1991, 1996 a 2001. Čtrnáctkrát byl nejvýše položeným průsmykem soutěže, naposledy v roce 2022. Nachází se zde také památník italského závodníka Fausta Coppiho.

V okolí průsmyku se nachází řada lyžařských vleků a sjezdovek, jenž jsou součástí lyžařských areálů Sellaronda a Dolomiti Superski.

*****

Po hodinovém kroužení italskými alpskými serpentinami zatavujeme na parkovišti v průsmyku Pordoi. Téměř ihned se přesouváme na lanovku, která nás dopraví do Sass Pordoi.

Sass Pordoi

Sass Pordoi nebo Sasso Pordoi je reliéf Dolomit v pohoří Sella. Je to nejvýše položený výběžek na jih od celého pohoří Sella s vrcholem tvořeným rozlehlou plošinou, skloněnou k severozápadu. Ze tří stran má zářivé stěny s výhledem na Val Lasties, Pian de Schiavanéis a průsmyk Pordoi.

Zatímco Marmolada je považována za královnu Dolomit. Sass Pordoi je nazývána terasou Dolomit díky svému charakteristickému plochému vrcholu, který se strmě svažuje k bočním stěnám.

Na horu se lze dostat lanovkou, která je postavena na místě mnohem starší lanovky z počátku 20. století nebo po stezce 627, jenž stoupá štěrkovým údolím k chatě Forcella a poté dosahuje vrcholu. Starobylá Via Maria je nejznámější z mnoha skalních cest vedoucích na vrchol. Vytvořil ji ve 30. letech 20. století ďábel Dolomit, horský vůdce Tita Piaz.

*****

Po vystoupení z lanovky dostáváme dostatečný prostor a svobodu na prohlídku. Prochodím a prozkoumám každý kout, kam se jen dostanu. Pochopitelně neopomenu fotografovat. Shledávám jen jedinou vadu na celé kráse. Na místě jsou docela velké a hluboké sněhové plotny a já mám na nohou tenisky. Napadá mne otázka: Není na tom něco špatně ? Shledávám, že je … Avšak pro tuto chvíli s tím mnoho nenadělám. Přeci jen i velkorysí čas, jaký nám byl dán, se jednou musí naplnit a my sjíždíme lanovkou zpět do sedla. Nicméně čas je milosrdný a poskytne nám prostor i v sedle. Ten využívám k fotografování a prohlídce sedla. Ale s přicházejícím večerem se i tento čas naplní. Opět osedláme autobus a opouštíme Alpy.

Jedeme se ubytovat na hotel. Žel, zde se vyskytuje bílé místo. Nejsem si schopen vybavit, kde hotel stojí a jak se jmenuje. Jediné co si i dnes vybavuji, že se jednalo o relativně velký hotelový komplex s bazénem (k mému zklamání v té době mimo provoz). Přihodil bych ještě stravování formou švédského stolu s precizní obsluhou.

Vyspinkaný do růžova se probouzím do slunečného rána. Den začínám vydatnou snídaní. Poté, dobře naladěn a náležitě připraven, usedám na své místo v autobusu. A kam že jedeme? Naším cílem je jezero Lago di Garda.

Lago di Garda

Jezero Garda (italsky: Lago di Garda, anglicky: Lake Garda) nebo Lago Benaco je největší jezero v Itálii. Mezi městy Brescia a Milánem na západě a Veronou a Benátkami na východě. Jezero se zařezává do okraje italských Alp, zejména do alpských podoblastí pohoří Garda a skupiny Brenta. Tuto alpskou oblast vytvořily ledovce na konci poslední doby ledové. Jezero a jeho pobřeží je rozděleno mezi provincie Brescia (jihozápad), Verona (jihovýchod) a Trentino (sever).

Severní část jezera se nachází v prohlubni, která se vkrádá do hlubin Alp. Zatímco jižní část zaujímá oblast horního pohoří Pianura Padana. Tvar je typický pro morénové údolí, pravděpodobně vzniklé působením paleolitického ledovce. Ačkoli stopy po působení ledovce jsou patrné i dnes. V poslední době se objevuje hypotéza, že ledovec zabíral dříve existující prohlubeň vytvořenou erozí potoků před pěti až šesti miliony let.

Oblast jezera Garda je považována za jednu z nejseismičtějších v Itálii. Nejstarší známé zemětřesení, které zasáhlo oblast Garda se pravděpodobně odehrálo v roce 243 (nebo možná 245). Bylo tak katastrofální, že město Benaco, které se nacházelo na místě dnešního města Toscolano Maderno, náhle zmizelo. Zmizení města je pravděpodobně způsobeno praskáním a sesuvem půdy hory nad Toscolanem, což zapříčinilo zaplavení malého jezera ohraničeného horami, jehož vody ponořili lidnaté město.

Obzvlášť mírné klima přeje růstu některých odolných středomořských rostlin. Včetně olivovníku, borovice slunečníkové, středomořského cypřiše, čínské větrné palmy a datlovníku kanárského. Vyskytují se zde i některé odolné citrusové stromy, jako mrazuvzdorné citrony a satsumy, které jsou v této zeměpisné šířce extrémně vzácné. Ve starověku básníci jako Catullus psali o "Lacus Benacus" s jeho mírným klimatem oživeným větry.

*****

Vystupujeme na velkém parkovišti ve středu města Sirmione poblíž zdejšího hradu Scaligero.

Sirmione

Sirmione se nachází na stejnojmenném poloostrově, který vybíhá do Gardského jezera asi čtyři kilometry a dělí jižní pobřeží na dvě části. Část obecního území se rozkládá východně od poloostrova, včetně Punta Gró.

Díky své šťastné přírodní poloze zanechaly různé historické epochy na Sirmione tak výrazné stopy, že stále nabízí archeologům a historikům materiál pro nová studia a nové objevy.

Známá historie poloostrova začíná ve druhém tisíciletí př. n. l. V době Bronzové. Jezerní sídliště s kůlovými osadami, která se táhnou od Saló po Gardu, jsou známa již od 19. století. Zejména v oblasti dolní Gardy byla objevena tři zatopená naleziště. V roce 1971 (obec Peschiera), v Porto Galeazzi (obec Sirmione) a v roce 1976 v San Francesco (obec Desenzano).

V první polovině 8. století je Sirmione majetkem longobardského monarchy Canimonda. V roce 762 se dostává do konfliktu s dvořanem královny Ansy, manželky krále Desideria a po rvačce ho zabije. Následně je zbaven svého majetku a uvězněn. Majetek padlého pána je přidělen klášteru San Salvatore, který v těchto letech založili longobardští monarchové.

Kolem poloviny 13. století začala stavba pevnosti, pravděpodobně na pozůstatcích římského opevnění. Stavbu pevnosti nařídil starosta Verony Leonardino della Scala. Funkce hradu je obraná a kontrolní, protože město Sirmione, které se nacházelo v pohraničí poloze, je vystaveno útokům.

Za Benátské éry zůstalo Sirmione spojeno s veronským distriktem. Během reorganizace opevnění Dolní Gardy ztratila pevnost na významu ve prospěch nedaleké Peschiery. Zůstala však vojenskou základnou, o čemž svědčí výstavba malého kostela Santa Anna uvnitř hradu pro náboženské obřady posádky.

Během roku 1797 je Sirmione nejprve obsazeno francouzskými vojsky a po pádu Benátské republiky 16. května je podrobeno formální kontrole prozatimního benátského magistrátu.

Smlouva z Campoformia stanovila, že celé jižní pobřeží Gardy přejde k Cisalpské republice. Dne 3. listopadu je zřízen department Benaco, který zahrnuje i Sirmione. Teprve 1. března následujícího roku je vytvořen distrikt, přechodný správní celek mezi obcemi a departmentem poloostrova Catullo, do kterého je zahrnuta obec Sirmione.

*****

Prvním bodem na našem seznamu je projížďka lodí po jezeře Garda. Procházíme kolem hradu do přístaviště, kde jsme již očekáváni. Okružní plavba po jezeře, obohacená zastávkami na atraktivních místech a doplněná výkladem, může trvat asi třicet minut. Naneštěstí zde jsem zaváhal. Bál jsem se fotografovat kvůli cákající vodě a tak nemám žádný záznam. Vše jsem si však vynahradil na souši … Po vyhlídkové plavbě následovala prohlídka města. Prošli jsme bránou, kolem hradu a proplétáme se úzkými uličkami plnými obchůdků s všemožným sortimentem až na pláž. Jdeme po pláži, která nás odměňuje úžasným výhledem do okolí. Poté se vracíme do ulic, tentokrát lemovanými zahradami. Naše prohlídka končí před vstupem do areálu římské vily básníka Gaia Valeria Catulla. Zde dostáváme rozchod. Svěřeným časem můžeme vládnout dle svých preferencí. Já řeším obrovské dilema. Vrátit se zpět na hrad Scaligero nebo využít možnosti a navštívit římskou vilu? Nakonec dávám přednost římské vile. Ta pohltí veškerý můj čas, avšak výhledy jsou dech beroucí.

Grotte di Catullo

Termín Grotte di Catullo (česky: Catullovy jeskyně) ornačuje římskou vilu postavenou mezi 1. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. v Sirmione na jižním břehu jezera Garda. Archeologický komplex, jehož část, zejména severní, která zůstala vždy viditelná, je od 15. století předmětem návštěv a vědeckých spekulací, je dnes nejdůležitějším svědectvím o římském období v oblasti Sirmione a je nejpůsobivějším příkladem římské vily v severní Itálii.

Archeologický komplex, jenž je dodnes částečně odkryt se rozkládá na ploše přibližně dvou hektarů. Vila má obdélníkový půdorys o rozměrech 167 x 105 metrů se dvěma předními částmi na severní a jižní straně. Aby se překonal sklon skalního břehu, na kterém je budova postavena, jsou v severní části vytvořeny velké podpůrné konstrukce, nazývané sobstrukce a jsou provedeny značné zářezy, které modelují skalnatý břeh.

Hlavní patro, odpovídající domu majitele, je nejvíce poškozené a to jednak proto, že je nejvíce exponované a jednak proto, že vila po svém opuštění sloužila po několik staletí jako zásobárna na materiál. Mezipodlaží a spodní patra jsou naopak lépe zachována.

Hlavní vchod budovy se nachází v jižní přední části. Vila se vyznačuje dlouhými verandami a terasami otevřenými směrem k jezeru. Podél východní a západní strany, které se na severu propojovaly s velkou vyhlídkovou terasou vybavenou velariem.

Podél západní strany se nachází kryptoportikus, dlouhá krytá chodba. Obytné části budovy se nachází v severní a jižní části, zatím co centrální část, kterou dnes tvoří velký olivový háj (italsky: grande oliveto). Na jižní straně se, pod podlahou z tvrdého dřeva (opus spicatum), nachází velká cisterna dlouhá téměř 43 metrů. Jenž shromažďuje vodu nezbytnou pro každodenní potřebu. Rozsáhlá termální část vily. Sestávající se z několika místností v jihozápadní části. Včetně bazénu, je pravděpodobně vytvořena na začátku druhého století.

Příběh má pokračování …

Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:

Passo di Pordoi

it.wikipedia.org

Sass Pordoi

it.wikipedia.org

Lago di Garda

en.wikipedia.org

Sirmione

visitsirmione.com, it.wikipedia.org

Grote di Catullo

en.wikipedia.org, it.wikipedia.org