Máriova paleta z Dolomit
2. část
Začal jsem domov nacházet v sobě.
Teď se snažím chápat celou planetu
jako místo k žití
Petr Horký
Na olympijských hrách není
důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
V životě není důležitý triumf, ale boj.
Podstatné není zvítězit,
ale dobře bojovat.
Pierre de Coubertin
Království Fanes
Sága Fanes popisuje konflikt mezi agresivními mužskými členy královského domu a mírumilovnými ženskými členkami. První jsou ve spojení s Orlím lidem. Druzí s Lidem Svišťů. Díky své válečné politice a spojenectví s Orly jsou králové Fanes schopni neustále rozšiřovat Fanskou říši. To však vytváří protikoalici stále početnějších sousedních národů. Na nepřátelské straně bojuje také mág Spina de Mul, Mulova kostlivec. Je tak pojmenován, protože obvykle nabývá podoby napůl rozložené muly.
Lid Fanes má za válečnou hrdinku Dolasillu, královu dceru a Ey de Net (Noční oko). Ta se chce oženit s Dolasillou, ale král ji následně vyhání. Dolasilla má řadu neomylných šípů a bílé brnění. Je jí prorokováno, že pokud se brnění zbarví do černé, nebude smět jít do bitvy, jinak zemře.
Rozhodující bitva se stále blíží. Spinovi de Mul se lstí podaří ukrást Dalasiny neomylné šípy, které pak rozdá lučišníkům nepřátelské aliance. Ráno před bitvou Dolasilla vidí, že její brnění zčernalo. Zoufalí Fanéové na ni naléhají, aby šla do bitvy. Nepřátelští lučišníci zpočátku nemohou Dolasillu najít, protože hledají bílé brnění. Nevědí, že zčernalo. Nakonec však Dolasillu poznají. Zastřelí ji neomylnými šípy a zabijí ji. Bitva je tak pro Fanes prohraná. S pomocí svišťů se královně a malé skupině sotva podaří ustoupit do podzemních tunelů Fanes. Král, který se zrádně spojil s nepřítelem se však promění v kámen. Od té doby je Falzeregopass vnímán jako falešný král.
Věc lidu Fanes ještě není ztracena, protože Lidsanel stále existuje. Je mu prorokováno, že se mu v životě splní tři přání. Stačí mu toužit po neomylných šípech a pak bude moci znovu vybudovat království Fanes. Ale pokaždé, když Vivana splní Lidsanelovi přání, zapomene na šípy a přeje si něco jiného. Když se tak stane potřetí, jsou šípy navždy ztraceny. Lidé Fanes jsou nyní také ztraceni. Respektive stále žijí v podzemí se svišti pod Fanes a čekají na slíbený čas.
Legenda o království Fanes je považována za národní epos Ladinů a proto je důležitou součástí ladínské literatury. Toto je zkrácená verze od Karla Felixe Wolfa
*****
Po necelé půlhodině vystupujeme na parkovišti poblíž zimního stadionu. Jednomu z míst, kde se odehrávali VII. Zimní olympijské hry.
VII. Zimní olympijské hry
Jak stanovil IOC (International Olympic Committee/ Mezinárodní olympijský výbor) v roce 1930, město je pověřeno pořádáním zimních olympijských her v roce 1944, jenž se kvůli válce nikdy nekonaly. V roce 1947 je tato událost znovu projednána v městské radě. Návrh je však vedením přijat vlažně. Natolik, že je rozhodnuto zeptat se na názor obce v referendu. Situaci usnadní příslib z Říma, že CONI (Comitato Olimpico Nazionale Italiano/ Italský olympijský výbor) uhradí veškeré náklady na přípravu. Ujištěni potvrzením, že nákladnou infrastrukturu nezaplatí obec, ale vláda, je 30. listopadu 1948 rozhodnuto oficiálně požádat o pořádání VII. Zimních olympijských her v roce 1956 v Ampezzu. Dne 4. dubna 1949 olympijský výbor návrh přijal.
Dne 26. ledna 1956 italský prezident Gronchi zahajuje VII. Zimní olympijské hry, jenž jsou poprvé vysílané v televizi. Olympijská pochodeň, požehnaná papežem Piem XII., doráží na olympijský zimní stadion po cestě Itálií. Poprvé pronáší olympijskou přísahu, jménem všech soutěžících, žena. Giuliana Minuzzo, italská sportovkyně věnující se alpskému lyžování.
Po skončení olympijských her začíná pro obyvatele Ampezza nová éra. Následující zimu zaznamenává Ampezzo rekordní příliv turistů. Stále dostupné ceny bydlení a hotelů spouští silné oživení italské ekonomiky a zajišťují mezinárodní věhlas, který město získává díky této sportovní události. Zakrátko jsou postaveny desítky a desítky nových obytných budov, o které stovky rekreantů z měst velmi žádají.
*****
Krátká společná návštěva zimního stadionu a naše kroky směřují do centra města. Tak nějak společně i samostatně se loudáme po hlavní třídě Corso Italia, pozorujeme místní ruch i památky.
Nakonec však přeci jen uprostřed náměstí Piazza Largo Poste na rozchod dochází. Má trvat asi dvě hodiny. Rád bych čas využil a představil vám dvě místa, která mne na první pohled zaujala.
Prvním místem je bazilika svatých Filipa a Jakuba.
Basilica dei Santi Filippo e Giacomo
Bazilika svatých Filipa a Jakuba (italsky: La basilica dei Santi Filippo e Giacomo).
Současný farní kostel, chlouba obce, je postaven v letech 1769 až 1775 podle návrhu architekta M. Promperga – Costy na místě dvou předchozích kostelů ze 16. a 13. století.
Kostel je v letech 2007 až 2009 kompletně zrestaurován, přičemž interiér i exteriér jsou obnoveny do původního stavu pod vedením architekta Gianlucy Ghediniho. Hladká fasáda ukrývá sochy svatých Filipa a Jakuba menšího (ačkoli je zobrazen s ikonografickými rysy Jakuba většího, svatého z Compostely), patronů města Cortina d'Ampezzo. Interiér má jednu loď s mělkými nikami a uzavírá ho velký presbytář (chór), osvětlený dvěma velkými obdélníkovými okny. Je obohacen freskami od rakouského malíře Franze Antona Zeilera a stropem od Ghediniho.
Malíř Franz Anton Zeiler, proslulý v Tyrolsku, kde vyzdobil mnoho kostelů, je zodpovědný za obrazovou výzdobu lodi kostela. Dokončenou mezi lety 1774 a 1775. Namaloval také oltářní obrazy dvou bočních oltářů, které jsou však nyní přemístěny do kostela Difesa. Oltářní obraz, který připravil pro hlavní oltář, a který se nikdy nedostal do Cortiny d'Ampezzo, však záhadně zmizel.
První panel stropu kostela, poblíž vstupních dveří, zobrazuje "Umučení svatého Jakuba". Druhý panel zobrazuje "Vyhnání obchodníků z chrámu" doprovázené zlatými štíty zobrazujícími tradiční postavy evangelistů. Třetí panel zobrazuje "Umučení svatého Filipa".
Čtrnáct zastavení Via Crucis (česky: křížové cesty) je od stejného autora.
V klenbě presbytáře jsou dva velké obrazy od malíře F. A. Zeilera s biblickými náměty. Vpravo epizoda "Ester před Achašverošem" a vlevo "Šalamounův soud". Obrazy byly bohužel v roce 1859 natřeny bílou barvou a v roce 1929 vyčištěny farářem Donem Pietrem Frenadezem.
Zvonice
Současná zvonice (italsky: Il Campanile) má velmi vzdálenou historii. Na stejném místě stávala předchozí věž z roku 1590.
V roce 1852 začal Silvestro Franceschi s výkopem základů. 18. srpna téhož roku farář Rudiferia požehnal první kámen.
Ze tří návrhů, které Franceschi předložil úřadům Benátské akademie, nebyl městem přijat žádný. Proto pověřilo město inženýra Hermanna Bergmanna z Vídně jejich přezkoumáním. Avšak ani ten jenž doporučil nebyl přijat.
Druhý návrh nakonec přijat byl, ale požadoval změnu výšky z plánovaných sedmdesáti metrů na současných 65,80 metrů. Ze základů tak byly odstraněny tři řady kvádrového kamene.
Práce pokračovali pod Francesachiho vedením až do roku 1858, kdy jsou všechny zvony přelity a vyzdviženy do nové zvonice, kde poprvé zazvonily na Štědrý den téhož roku.
*****
Druhým místem, jenž bych vám chtěl představit je na první pohled železniční viadukt. Až později z internetu jsem se dozvěděl pravdu. Železnice tudy sice vedla, ale jen do roku 1964. Dnes je trasa železnice přeměněna na promenádu a cyklostezku. Domnívám se však, že i tak stojí za investovaný čas.
Ferrovia delle Dolomiti
Dolomitská železnice (italsky: La ferrovia delle Dolomiti, německy: Dolomitenbahn) byla úzkorozchodná železnice, která v letech 1921 až 1964 spojovala Calalzo di Cadore, Cortinu d'Ampezzo a Dobbiaco a sjednocovala tak provincie Belluno a Bolzano.
Ke konci 19. století se v kotlině Ampezzo začala objevovat potřeba spojení s okolními oblastmi. Uvažovalo se o vybudování spojení na severu s městem Dobbiaco a na jihu s městem Calalzo di Cadore. Kudy by vedla národní železniční trať.
V roce 1865 představil inženýr Locatelli projekt železničního spojení z tyrolských údolí do Benátek a v přicházejících letech následovalo několik projektů na propojení horských oblastí s Benátsko – friulskou nížinou. Žádný z nich úřady dostatečně nepřesvědčil k financování.
Na začátku roku 1917 zahájili italští vojenští inženýři výstavbu železnice na vlastní trati mezi Peaiem a Cortinou, ale tato práce je přerušena po porážce u Caporetta v listopadu téhož roku. Rakouští inženýři však pokračovali v práci až do Calalza a na silnici z Dobbiaca do Calalza položili decauville, v němčině známý jako Feldbahn. Po přesunu fronty v roce 1918 pokračovali Rakušané v pracích na bývalém italském úseku.
Vzhledem k příznivým zkušenostem udělilo Ministerstvo veřejných prací v létě 1924 koncesi na provozování trati na dobu 35 let společnosti Societá Anonima per la Ferrovia delle Dolomiti (SFD), dceřiné společnosti Societá Veneta.
*****
Jestliže se člověk dobře baví uplynou dvě hodiny jako nic. Je potřeba myslet na návrat zpět k zimnímu stadionu a zaparkovanému autobusu. Do města jsme šli jako skupina, avšak zpět k autobusu se vracíme individuálně na vlastní pěst. Nezapřu však vášeň pro fotografování. Jdu stylem tady snímeček, támhle snímeček, takže cesta mi trvá poněkud déle, ale i tak vše bez problémů stíhám. Ve chvíli, kdy se dá naše cestovatelská skupina dohromady se dveře autobusu zavírají a my odjíždíme na další místo. Jaké je to místo? Tím místem je Passo di Falzarego.
Passo di Falzarego
Průsmyk Falzarego (italsky: Passo di Falzarego, německy: Falzaregopass) je horský průsmyk ve výšce 2105 metrů nad mořem v italské provincii Belluno.
Spojuje především území Agorda a Cortiny d'Ampezzo. V průsmyku začíná také silnice SP 24 (Stráda provinciale del Passo di Valparola) směřující na sever do Val Badia, procházející pod Sass de Stria a průsmykem Valparola.
Průsmyk Falzarego se dostal na titulní stránky novin během první světové války. V horské válce v letech 1915 – 1918 vedla fronta přes průsmyk Valparola, Hexenstein, Kleiner Lagazuoi a průsmyk Falzarego. Hexenstein a rakouské pozice (pevnost Tre Sassi) blokovaly Velkou dolomitskou cestu od severozápadu směrem k údolí Badia. Po několika neúspěšných pokusech Italů o dobití pozic se upevnili ve východní stěně Lagazuoi, kde v roce 1916 začala minová válka. Po třech rakouských trhacích operacích 1. ledna 1916, 14. ledna 1917 a 22. května 1917 Italové vyrazili tunel dlouhý přes tisíc metrů, od úpatí hory až po rakouské pozice. 20. června jej vyhodili do povětří s použitím 33 tun výbušnin. 16. září následovala pátá a poslední rakouská demolice. Demolice nepřinesli žádné pozemní zisky, žádné straně. Boje v horách si vyžádaly vysokou daň. Dvě třetiny vojáků nezemřeli v důsledku boje, ale v důsledku lavin, sesuvů kamení a omrzlin. Kvůli zvláštním podmínkám prostředí. V zimě zde leželo i deset metrů sněhu. Mnoho vojáků podlehlo následné námaze, vyčerpání a poměrně banálním nemocím.
Tyto události během první světové války si lze připomenout na tůře s informačními panely a audio komentářem na původních místech. Skanzen Lagazuoi.
Památník je věnován praporu italské armády Belluno Alpini s latinským mottem "Sunt rupes virtutis iter" (česky: Skály jsou cestou ctnosti).
*****
Po třiceti minutách cesty autobusem z Cortiny do průsmyku zastavujeme na parkovišti. Zde po vystoupení z autobusu dostáváme tak hodinový rozchod na prohlídku průsmyku. Přidělený čas využívám na maximum. Projdu celý průsmyk a udělám i dost fotografií. Po hodině se vrací všichni do autobusu a my pokračujeme dále na následující místo. Průsmyk Pordoi.
Příběh má pokračování …
Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:
VII. Zimní olympijské hry
it.wikipedia.org
Basilica dei Santi Filippo e Giacomo
a zvonice
parrocchicortina.it
Ferrovia delle Dolomiti
it.wikipedia.org
Passo di Falzarego
de/cs/en.wikipedia.org