Máriova paleta z Dolomit
1. část
Nejvíce nenáviděni jsou ti,
jenž se dostanou vlastní silou
ze společné klece
Francesco Petrarca
Člověk, který má chaloupku,
nemůže pracovat takovými prostředky,
jako ten kdo má palác.
Ale je otázka,
nemůže li být člověk v chaloupce
šťastnější a vzdělanější
než člověk v paláci.
Ovšem běda mu,
bude li se opičit po tom,
kdo má palác.
Tomáš Garrigue Masaryk
Jsem jen člověk …
Jako člověk jsem nedokázal odolat.
Odolat pokušení tento příběh
i po letech vyprávět.
Budiž tento příběh vyprávěn tak,
jak ho uchoval běh času.
Marnivá dcera
Misurina, jediná dcera starého a impozantního krále Sorapisse, jenž vládl zemi nacházející se mezi horskými masivy Tofane, Antelao, Marmorole a Tre Cime di Lavaredo.
Dcera, vrtošivá a zlomyslná stejně jako půvabná. Je jediným důvodem existence Krále Sorapisse. Král jako vdovec přičítal její troufalost smrti matky a proto je vždy připraven ji omlouvat a ospravedlňovat. Když je Misurině tak sedm nebo osm let, dozvídá se o víle, jenž žije na Křišťálové hoře. Vlastní kouzelné zrcadlo, které jí dává moc číst myšlenky každého, kdo do něj pohlédne
Misurina prosí svého otce o kouzelné zrcadlo, po kterém tolik touží, až král Sorapiss konečné povolí a doprovodí ji. Víla se dlouho brání, nechce potěšit rozmarné dítě, ale tváří v tvář Sorapissovým slzám nakonec souhlasí, avšak s jednou velmi krutou podmínkou. Doufajíc, že to krále a jeho dceru odradí. Víla vlastní krásnou zahradu plnou nádherných květin na Křišťálové hoře, ale nadměrné slunce způsobuje jejich předčasné uvadnutí. Výměnou za zrcadlo tedy požaduje, aby král Sorapiss souhlasil s proměnou v horu, která by svým stínem chránila vílinu zahradu.
Když Misurina, nadšená, dostala od otce zrcadlo a dozvěděla se o smlouvě, nebyla nahněvaná. Naopak, byla nadšena myšlenkou, že se její otec, aby ji učinil šťastnou, promění v horu, na které by mohla běhat a hrát si. V tu chvíli, když se Misurina dívá do zrcadla, král Sorapiss započne svou proměnu, otéká a mění barvu, Jeho vlasy se promění ve stromy a vrásky v rýhy.
Misurina si náhle uvědomuje, že je vysoko na hoře, která kdysi bývala jejím otcem a když se podívá dolů, přemůže ji závrať a zřítí se do prázdnoty. Sorapiss tak musí v posledních chvílích bezmocně přihlížet tragickému konci své malé dcery. Z jeho stále otevřených očí teče tolik slz, že vytvoří dva proudy, které se pak shromáždí v údolí a vytvoří obrovské jezero, jež dostává jméno Misurina. Zrcadlo se roztříští mezi skalami a jeho úlomky jsou strženy proudy Sorapissových slz do jezera, kde dodnes vrhají mnohobarevné odlesky, jako myšlenky těch, jenž na jezero hledí.
*****
V době, kdy v české republice vládne podzimní počasí a plískanice využívám možnosti a odjíždím za teplem do severní Itálie.
A počasí?
Počasí se skutečně předvedlo. Jeden slunečný den střídá druhý.
Avšak hezky od začátku …
Pro tentokrát se nalézá start mé cesty v krajském městě Jihočeského kraje Českých Budějovicích. I tentokrát používám k odjezdu na start vlak. Cesta vlakem trvá asi hodinu. Můj odjezd do Itálie se má uskutečnit v pozdní noci. Já však přijíždím už navečer. Přebytečný čas trávím v čekárně na vlakovém nádraží čtením knihy. S přibližujícím se časem odjezdu knihu uklízím, poberu své věci a pomalou chůzí se přesouvám skrz potemnělé město na místo odjezdu zájezdového autobusu. Jsem přeci jen o něco rychlejší než jsem očekával … A tak zbývající čas, do odjezdu, věnuji dobrodružné procházce v nedalekém opuštěném a setmělém parku.
To se takhle procházíte v potemnělém parku,
bloumáte sem a tam, máte spoustu času …
Po nějaké té době zvednete hlavu …
A váš pohled automaticky zamíří na místo srazu …
A … A co nevidíte.
On tam stojí autobus ?!
Nohy zrychlí krok …
V hlavě se začnou vířit myšlenky …
A vy jako automat míříte rovnou k autobusu.
U předních dveří autobusu stojí dobře vypadající starší pán s deskami a odškrtává si jména. Průvodce ?! Vytrvale se probojovávám k němu se přihlásit. Nahlašuji své jméno. Obdržím odpovídající sedadlo. Můj kufr putuje do zavazadlového prostoru autobusu. A já nastupuji. Vybral jsem si jistě dobře, autobus je plný. Hledám své místo … Když ho naleznu. Zjistím, že budu mít spolucestujícího.
Ahoj, já jsem Mário. Budeme spolu cestovat.
Seznamuji se se svým spolucestujícím. Je to pro mne změna. Do Paříže jsem měl, k dispozici, celou lavici. Tentokrát mi bude muset stačit "jen" sedadlo. Usedám … Dveře autobusu se zavírají a my vyjíždíme směrem na jih. Naším cílem je Jižní Tyrolsko.
Jižní Tyrolsko
Dnešní Jižní Tyrolsko, autonomní italská provincie vytvořená v roce 1948. Do roku 1918 součástí Rakousko – uherského hrabství Tyrolsko. Známé jako Deutschsüdtirol a občas jako Mitteltirol. Po porážce ústředních mocností v první světové válce je anektováno Itálií. Od roku 2001 je součástí společného přeshraničního celku Euroregion Tyrolsko – Jižní Tyrolsko – Trentino.
Podle tajné Londýnské smlouvy (z roku 1915) Itálie získává Tridensko a Předalpské Tyrolsko s jeho geografickou i přirozenou hranicí (brennerský průsmyk) a po příměří ve Villa Giusti (3. listopadu 1918) italské jednotky nesporně obsadily toto území a v souladu s dohodou o příměří vpochodovali do Severního Tyrolska a obsadily Innsbruck a údolí řeky Inn.
Během jednání mezi Rakouskem a vítěznými mocnostmi dohody v Saint Germain je americkému prezidentovi Woodrowu Wilsonovi předložena petice o pomoc, podepsaná všemi starosty Jižního Tyrolska. Wilson oznámí svých čtrnáct bodů na společném zasedání Kongresu 8. ledna 1918 a starostové mu připomínají bod 9.:
Úprava hranic Itálie by měla být provedena podle jasně rozpoznatelných hranic národností.
Ale když je 10. září 1919 podepsána Saint Germainská smlouva, je Itálii podle článku 27. oddílu 2., dána etnicky německá území jižně od alpského povodí.
Tvrdí se, že si prezident Wilson později na anexi stěžoval.
Prezident bohužel již slíbil italskému premiérovi Vittorio Orlandovi hranici Brennerského průsmyku, čímž Itálii dal asi 150 tisíc tyrolských Němců. Čin, který následně považoval za velkou chybu a hluboce ho litoval. Stalo se to ještě předtím, než si tuto věc pečlivě prostudoval.
*****
Cesta probíhá jednoduše a bez jakýchkoli překážek. Jen s několika krátkými přestávkami. Aby se člověk mohl vyvenčit a protáhnout. Já cestu trávím spíše dřímáním než spaním. Bohužel sedadlo v autobusu mnoho pohodlí nenabízí.
S pomalu přicházejícím svítáním už kroužíme alpskými serpentinami směrem do kopců. Naším cílem je jezero Misurina.
Lago di Misurina
Jezero Misurina (italsky: Il lago di Misurina) je přírodní alpské jezero. Největší v regionu Cadore, které se nachází v nadmořské výšce 1754 metrů. V osadě Auronzo di Cadore v provincii Belluno. Jeho obvod je 2,6 kilometrů a hloubka pět metrů.
Díky specifickým klimatickým vlastnostem oblasti kolem jezera je vzduch obzvláště vhodný pro osoby trpící respiračními onemocněními. V blízkosti jezera dokonce, po dobu asi sedmdesáti let, působil institut Pia VII., centrum pro léčbu dětského astmatu. Na východ od jezera se nacházejí lyžařské vleky a pohoří Cadini di Misurina, kterým prochází stezka pojmenovaná po italském tenistovi a krasobruslaři Albertovi Bonacossa. Severně od jezera, po silnici vedoucí k Tre Cime di Lavaredo, se nachází jezero Antorno. Na jihu se nachází skupina Sorapiss, jedno z hlavních pohoří Dolomi Ampezzo.
Většinu zim jezero zcela zamrzne, takže je přístupný celý jeho povrch. Na jeho zamrzlé hladině se konají zápasy v pólu.
Poblíž jezera prochází silnice Alta Via č. 3, spojující obec Villabasa a italské město Longarone.
V roce 1956 se zde konaly závody v rychlobruslení v rámci VII. Zimních olympijských her v Cortině d'Ampezzo.
*****
Když, ještě za ranního šera, vystupujete z vyhřátého autobusu na březích jezera. Na parkovišti poblíž hotelu nesoucího jeho jméno. Teploměr zrovna nehýří optimismem.
Však neodoláte procházce.
Jestliže se o něco později pozorně rozhlédnete,
veškerá rozmrzelost vás okamžitě opustí.
Jezero dosud zahalené ranním šerem.
Tráva ozdobená jinovatkou.
Nad tím poletující chomáče mlhy.
A pokud vzhlédnete výše?
Na vrcholky hor,
Které obepínají jezero?
Na vrcholcích již pracuje slunce.
Vrcholky svítí do potemnělých vod jezera jako maják …
Na takové kompozice se dá zírat i celé hodiny...
Asi po hodinové návštěvě jezera, mohlo to být i déle …
V této době již slunce pilně osvětlovalo celé jezero i jeho okolí.
Avšak, je čas nasedat …
Nastupujeme do našeho autobusu. A náš další cíl?
Turistické centrum regionu a místo konání VII. Zimních olympijských her městečko Cortina d'Ampezzo.
Cortina d'Ampezzo
Nálezy primitivního pohřbu v Mondeválu a slavné mumie ze Similaunu (datované do 6. -3. tisíciletí př. n. l.) naznačují, že dolomický a východoalpský oblouk byly osídleny již ve velmi dávných dobách, ale informace o povodí Ampezzo jsou velmi vzácné. Je známo, že různé oblasti sousedícího Cadore byly navštěvovány paleoveneckými kmeny, ale v Ampezzo o nich nebyly nalezeny žádné důkazy. Později oblast Cadore ovlivnilo osídlení karnských Keltů, kteří se zde pravděpodobně jako první trvale usadili. Od 6. do 5. století př. n. l. bylo v celé oblasti Cadore zavedeno písmo etruskými znaky. Římané, kteří oblast dobyli, si podmanili místní obyvatele a usadili se na různých místech. I s ohledem na římskou dobu však nedostatek informací dostupných pro Ampezzo neumožňuje vyvodit žádné definitivní závěry.
Za vlády italského krále Berengaria del Friuli (10. století) je poprvé použit termín Cadubrium ("Cadore", podle názvu, který Římané dali obyvatelstvu, jenž zde žilo, Catubrini). Lze se domnívat, že Ampezzo je v té době již jeho součástí, ačkoli dobové dokumenty v tomto ohledu zcela chybí. V roce 951 přešlo území Cadore spolu s Veronskou markou pod Bavorské vévodství, čímž se stalo součástí Svaté říše římské. Bavorský vévoda Jindřich II. přidělil Cadore biskupům z Freisingu, u kterých zůstalo i v roce 976, kdy marka přešla k novému Korutanskému vévodství, založenému císařem Otto II., zatím co v roce 1077 císař Jindřich IV. daroval oblast Aquilejskému patriarchátu. Pravděpodobně v návaznosti na tuto skutečnost je postaven hrad Botestagno, z něhož se dodnes dochovalo jen několik ruin. Předpokládá se však, že patriarchální pevnost byla postavena na základech již existující stavby z doby Langobardů.
V roce 1508 zorganizoval papež Julius II. proti benátskou ligu, známou jako liga Cambrai, které se zúčastnilo několik zemí, včetně Svaté říše římské. 22. února téhož roku vstoupili císařské jednotky do města Alvera v Ampezzu a obešli hrad Botestagno, v němž se Benátčané zabarikádovali. Císařské jednotky pokračovali v pochodu na jih, kde porážejí hrstku benátských vojsk z oblasti Cadore poblíž přehrady Venás. V následujících letech válka pokračovala s neustálím příchodem a odchodem benátských vojsk z jihu a německých lansknechtů ze severu. Dne 18. října 1511 císařská vojska zaútočila na hrad Botestagno a převzala plnou kontrolu nad Ampezzem.
Příběh má pokračování …
Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:
Marnivá dcera
it.wikipedia.org
Jižní Tyrolsko
en.wikipedia.org
Jezero Misurina
it.wikipedia.org
Cortina d'Ampezzo
it.wikipedia.org