Království západu slunce

 1. část

Cestování vás nejdříve nechá beze slov

a pak z vás udělá vypravěče

Abú Abdallach ibn Battúta

Hvězdy jsou krásné,

protože je na nich květina, kterou není vidět …

Ano, jistě

řekl jsem a mlčky pozoroval vlnu písku

ve svitu měsíce.

Poušť je krásná. Dodal.

A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť.

Usedneme na pískový přesyp …

Nevidíme nic …

Neslyšíme nic …

A přece něco září v tichu …

Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu

Malý princ

Antoine de Saint Exupery

Nejstarší rozpoznatelné stopy pocházejí z acheuleánské éry (spodní paleolit) z míst poblíž marockého města Casablanca. Kamenné předměty jsou datovány do periody před 1,3 miliony let.

"Muž ze Salé" nalezený ve městě Salé. Ukrývá kostru Homo Rhodesiensis starou bezmála 400 tisíc let.

V časech starověku se stává toto území předmětem několika legend. Je domovem titána Atlase a jeho dcery Kalypso, kteří obývají ostrov Ogygia poblíž španělské enklávy Ceuta. Obr Antaios, jež obýval jeskyni v tomto teritoriu. Zvítězil nad ním Herkules, když otvíral Gibraltarský průliv.

Tyto texty vzbuzují otázku původu zdejších obyvatel …

Historie však zaznamenává několik pojmů …

Libyjci, Afri, Gaetulci, Numidové nebo Maurové. Řekové je nazývali Berbery (vhodnější výraz je ovšem Amazigh/ svobodní lidé).

Féničané, starověká semitsky mluvící námořní civilizace se sídlem v Levantě (primárně na území dnešního Libanonu). Prosluli jako mistři mořeplavci a obchodníci. Dominovali středomořskému obchodu, zakládali kolonie a vyvinuli první široce používanou abecedu. Na marockém pobřeží zakládá fénická flotila již v 11. století př. n. l. obchodní stanice. Např. Tingi (dnešní město Tanger), Lixu (dnešní město Larache) a Thymiateii (dnešní město Mehdia v Tunisku). V časech příchodu Féničanů není území Maroka zdaleka pusté. Důkazem budiž osady jako Kach Kouch obývající místní lid. Přes čilí obchodní ruch si však místní obyvatelstvo zachovává svou architekturu hliněných chatrčí. Pěstuje se zde pšenice, vinná réva nebo fíky, rostou tady olivové háje. Významná je též těžba. Dobývají se měď, olovo, železo nebo stříbro.

Od 4. století př. n. l. vzniká království Mauretánie. Nejstarším známým vládcem je berberský král Bagas. Nejstarší historické prameny spojují toto království s městy Lixus a Chellah. Království se aktivně podílelo na spolupráci s Numidy během druhé púnské války s cílem omezit vliv Kartága v severní Africe. Púnština, kartáginská varianta fénického jazyka, je oficiálním jazykem používaným pro administrativní dokumenty, diplomatické zprávy a kulty Baala (božské jméno, jež může označovat soubor božstev semitsky mluvících národů), Tanit (hlavní bohyně Kartága) a božstev libyjsko – kartáginského panteonu.

Vládcům Mauretánie se podařilo v určitých oblastech nahradit vliv Kartága i Říma.

Když se Římané kolem 2. století usazují v Africe spojí se s mauretánským králem Bocchem proti Numidii. Mauretánský král Bocchus je odměněn titulem "Přítel římského lidu", jenž mu uděluje Římská republika.

V roce 33 př. n. l. se Mauretánie stává klienským státem Říma. Římskou provincií poté, co je poslední mauretánský král Ptolemaios zavražděn římským císařem Caligulou.

Historie Idrísů začíná, když šíitský arabský princ z rodiny Aliho (čtvrtého kalifa islámu), Idrís ibn Abd Allách al – Kámil a jeho propuštěnec Rašíd ibn Morčed al – Kúri hledají útočiště v pohoří Středního Atlasu. Prchají před hrozbou rodu Abbásovců. Na čas prodlévají v Egyptě, než se usazují ve městě Walile (římské město Volubilis) pod ochranu berberského kmene Averbů. Idrísovi se daří shromáždit místní kmeny pro svou věc. Jmenován je imámem. To znamená začátek dynastie Idrísů. V roce 789 zakládá město Fez. Fez se stává nejen kulturním a náboženským centrem, ale také hlavním městem země. V roce 791 je Idrís I. zavražděn vyslancem abbásovského chalífy Harun al – Rashida z Bagdádu, jistým Sulajmanem Ibn Jarir al – Shammakh, jemuž ve skutečnosti radí mocný barmacidský vezír Yahya ben Khalid.

Po jedenácti letech pod Rašídovým vedením je Moulay Idrís II. ve Fezu prohlášen jménem věřících imámem. Prosazuje expanzivní politiku, jež mu umožňuje rozšířit sféru svého vlivu na celý Maghreb al – Aksá.

*****

Stojím před tabulí s odlety v terminálu dvě pražského letiště Václava Havla. Čekám na odbavení pro svůj let. Je to jedna z mých mnoha cest. Je stejná, ale i úplně jiná …

Stejná v tom, že pokračuju ve svých sólových poznávacích cestách pořádaných cestovní kanceláří.

Úplně jiná je v mnoha ohledech:

- Uchýlil jsem se pod křídla jedné tradiční české cestovní kanceláře.

- Má cesta narostla z tradičních pěti dní na téměř osm.

- Také cílová destinace neleží tradičně v Evropě. Dal jsem tentokrát přednost severu Afriky.

- Tradiční způsob dopravy autobusem jsem vyměnil za letadlo. Ono do Afriky bych se autobusem dostával asi velice obtížně.

To už ale svítí číslo nebo vlastně čísla přepážek k odbavení. Můj tradiční kufr má svou a já taky svou. Nejdřív tedy odbavím kufr. Jdu tudíž po číslech přepážek a hledám tu správnou. Po projití všech se ocitám na druhé straně odletové haly.

Že bych ji přehlédl?

Tak tento postup ještě dvakrát zopakuji. Výsledek je však totožný. Naprosto zmaten a s neodbaveným kufrem přemýšlím ... Kde jsem udělal chybu?

A tu zahlédnu slečnu z letištního personálu dohlížející na pořádek.

Zeptám se?

Přijdu ke slečně, pozdravím jak se sluší a dotazuji se na přepážku. Slečna chvíli dumá … Pak vyřkne spásnou otázku. Není to samoobslužné odbavení?

Zmůžu se akorát na Ano … V ten okamžik strnu …

Samoobslužné odbavení?

Najdete ho na konci za běžnými přepážkami. Dozvídám se opět od slečny.

Můj pohled zaujmou jakési kapličky, stojany … Před nimi postává manželský pár s pracovnicí letiště a snaží se odbavit zavazadlo. Po deseti minutovém zápase manželský pár vítězí a spokojeně odchází. Tak činí i pracovnice letiště.

To je moje příležitost …

Oslovím pracovnici letiště a požádám ji o totéž. Po dalších deseti minutách vítězím i já. Pracovnici poděkuju za pomoc a rozloučím se.

Příští zastávka je mé odbavení. O uličku dále se nacházejí přepážky hlásající Air France. Zde se bude odehrávat následující děj.

Pracovník na přepážce převezme již odbavený kufr, patřičně ho označí a pošle dále. Převezme můj pas, nahlédne, přiloží palubní lístek a můžu odcházet. Vše zabere sotva několik minut.

Labyrintem letiště přecházím na bezpečnostní kontrolu. Tady se vše však zadrhne. Pracovníci na bezpečnostní kontrole mne prošacují od hlavy až k patě. Na můj překvapený pohled se mi dostane odpovědi, že to na mne zrovna vyšlo. Nu což, co se dá dělat … Avšak jsem propuštěn dál. Po krátkém čekání u odletové brány, nastupuji do letadla a odlítám. A kam že to letím? Nejprve do Paříže na letiště Charlese de Gaula.

Po dvouhodinovém letu z Prahy přistáváme na letišti Charlese de Gaula. Po několika minutovém čekání v letadle vystupujeme do tunelu a vstupujeme do samotné haly letiště. Zde, téměř hned, ve trochu větším prostoru se setkává naše cestovatelská skupina i z průvodcem. Poněvadž cestujeme dále a mimo schengenský prostor čeká nás přesun skrz letiště do prostor určených pro lety mimo toto území. Součástí této cesty je i absolvování bezpečnostních a celních procedur. Bezpečnostní a celní procedury probíhají rychle a bez překážek.

Co však dokáže přidělat vrásky?

Následné a úmorné tříhodinové čekání na další let. Vstával jsem, i přes skoro po polední odlet z Prahy, docela brzy a únava se neodbytně začíná ohlašovat.

Čas se snažím vyplnit čtením průvodce a návštěvou sociálních sítí.

Poté co si odbydeme čekání u odletové brány nastupujeme na druhý let, jež nás přepraví na africký kontinent.

S konečnou jistotou mne dostihne únava a druhý let se proměňuje rázem v utrpení.

Tříhodinoví a vyčerpávající let končí v marocké Casablance na mezinárodním letišti Mohammeda V.

Po přistání v Casablance vystupujeme po přistavených schodech na letištní plochu. K letištní hale nás veze autobus. Po vstupu do budovy procházíme až k bezpečnostní kontrole. Zde se vše zadrhne podruhé … Pracovník na kontrole na mne vybafne, že chce jméno hotelu? Pohotově odpovím jméno hotelu, jenž jsem obdržel od průvodce ještě v letadle. A ono nic … Pracovník je nespokojen a domáhá se adresy. …? Po chvíli dohadování my na telefonu ukazuje zprávu: "Vrať se s adresou". Ač jen velmi nerad beru telefon a volám průvodce, že mám problém se jménem hotelu. Obratem dostávám SMS s celým jménem hotelu. SMS ukazuju pracovníkovi na přepážce. Spokojeně pokýve a pouští mne dál. Skoro běžím k zavazadlům. Snažím se najít ten správný pás. Skoro na konci haly to vzdávám a ptám se místního pracovníka. Ukazuje na vedle běžící pás. Poděkuju a čekám. Pozoruju zavazadla pohybující se po páse. Netrpělivě a z očekáváním vyhlížím to své … Po pěti nekonečných minutách zahlídnu to své … Zajásám a beru si ho. Poté co svá zavazadla převezme celá skupina, odcházíme ven na parkoviště. Zde už na nás čeká autobus. Po čtyřiceti minutách cesty zastavujeme poblíž hotelu. Blíže to už nepůjde … Přejdeme jednu ulici a jsme v hotelu. Na recepci odevzdáváme pasy s tím, že ráno je obdržíme zpět.

Odcházím na přidělený pokoj, kde pouze zanechávám zavazadla. Pokoj obratem opouštím a jdu na večeři. Spíš improvizovanou večeři. Je poměrně pozdě a já jsem velmi unavený po celodenním cestování. Spokojím se s polévkou a pečivem. Poté se vracím na pokoj. Zde nabíjím všechnu elektroniku a padám do postele.

V brzkých ranních hodinách zaslechnu hlas muezzina. Jen něco zamručím a spím dál.

Budí mne až zvonění budíku. Vstávám svěží a odpočatý. Trávíme zde pouze jednu noc, takže opět vše sbalím. I se zavazadly opouštím pokoj. Zavazadla zanechávám na recepci. Tady od našeho průvodce obdržím i svůj pas. Spokojeně odcházím na snídani. Po snídani se vracím na recepci ke svým zavazadlům. Poté co se shromáždí celá skupina opouštíme hotel a jdeme na autobus. Na místo, kde jsme ho včera opustili.

Příběh má pokračování …

Ještě se sluší poznamenat, že inspiraci jsem čerpal:

historie Maroka

fr.wikipedia.org